Tři muži, kteří zabíjeli, popisují svůj příběh. Každý z nich měl jiný důvod
Přemýšleli jste někdy nad tím, co asi cítí člověk, který někomu vezme život? Ať už se jedná o sebeobranu, nešťastnou nehodu, nebo úmyslnou vraždu – nad čím pak ten, kdo život vzal, přemýšlí? A proč vlastně k zabíjení dochází?
Zabíjení máme v krvi
Odborníci mají za to, že zabíjení je něco, co máme všichni v krvi. Mohou za to naši dávní předci, píše magazín How Stuff Works. Dávní předci zabíjeli proto, aby přežili, a to jak v případě zabíjení zvířat, tak i lidí. Zabíjet proto, abychom byli v bezpečí, je náš přirozený instinkt, a když se nad tím zamyslíte – všichni jsme schopni zabít, stačí dobrý důvod. Otázkou ale je, co poté cítíme?
Vražda, záchrana sebe sama a nešťastná nehoda
„Byl jsem drogový dealer a měl jsem pocit, že si musím udržet dobrou pověst. Cítil jsem se bezcenný a nehodný lásky, a tak jsem na oplátku přikládal malou hodnotu svému životu nebo životu kohokoli jiného. Můj výbuch stál život jiného člověka. Stydím se to přiznat, ale tehdy jsem cítil, že mi z ramen spadla velká tíha, když jsem stiskl spoušť. Opravdu jsem se trápil a nevěděl jsem, jak si říct o pomoc,“ přiznal vězeň sedící za vraždu pro deník Independent.
„Bylo mi osmnáct, když jednoho dne, kolem deváté hodiny jsem uslyšel, jak někdo rozbil okno v obývacím pokoji. Prostě jsem šel pro svou nenabitou brokovnici pod postelí, vzal jsem z nočního stolku čtyři náboje a nabil je. Poté jsem zavolal na tísňovou linku a operátorovi řekl, že mám doma vetřelce. Právě mi řekli, abych se nebránil, když vetřelec prorazil dveře mé ložnice. Měl jsem brokovnici namířenou přímo na něj. Jen tam stál a zíral, jako by zvažoval své šance. Pak se náhle pohnul a vytáhl zepředu z kalhot pistoli. Neváhal jsem ani vteřinu. Jakmile jeho ruka sevřela pistoli, vystřelil jsem. První výstřel mu zničil hrudní koš a páteř. Zhroutil se k zemi. Druhý výstřel mu roztrhl větší část hlavy,“ těmito slovy popsal svůj zážitek muž, který zabil pro záchranu sebe sama.
Poslední příběh vyprávěl pro Vice muž, který zabil jen nešťastnou náhodou. „Nejhorší okamžik mého života se stal v létě 2014 kolem půl desáté večer. Jel jsem domů přes část města kde je docela tma. Zahýbal jsem za roh a uviděl staršího muže. Měl čas se rozběhnout, ale šel pořád stejným tempem. Tak jsem dupl na brzdy, snažil se uhnout, ale srazil jsem ho. Vyskočil jsem z auta, abych se podíval, jestli je v pořádku, ale byl v bezvědomí s pravou nohou rozdrcenou bokem na holeni. Později, když už jsem byl doma, volali z policie, že ten chlap zemřel. Pořád na toho muže myslím každý den. Co by teď dělal, kdyby nebylo mě?“
Je zajímavé, že každý z mužů, kteří zabili, měli a dodnes mají zcela odlišné pocity. Může to být tím, že každý z nich měl pro zabití jiný důvod?
Lidský mozek s obětí soucítí
Lidský mozek je zakódován pro soucit, pro pocit viny, pro druh empatické bolesti, která způsobuje, že osoba, která zabije, pociťuje určitý stupeň utrpení, který je v mnoha ohledech stejně intenzivní jako to, co prožívá oběť, píše deník Time. Je tedy možné, že i ti nejkrutější vrazi mají stejné výčitky svědomí, jako ten, kdo zabil neúmyslně.
zdroj: Independent, Vice , Time, How Stuff Works
