Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost
V roce 1902 uvedl skotský romanopisec postavu, která se rychle stala ikonickou. Peter Pan byl chlapec, který uměl létat. Rychle přeskakoval mezi realitou a imaginárním světem, někdy s sebou bral i jiné děti. Peter Pan byl věčně chlapec. Nikdy by nevyrostl, ani nechtěl dospět. Růst by znamenal ztrátu dobrodružství a zátěž odpovědnosti. Syndrom Petra Pana se nyní používá kolokviálně k popisu dospělých, kteří se těžko vyrovnávají s odpovědností.
Odpovědnosti dospělosti jsou nepohodlné
Po většinu moderní historie se od dětí a adolescentů očekávalo (nebo byli nuceni), že budou v nějaké míře pracovat. Po druhé světové válce byl koncept adolescence jako jedinečné životní etapy posílen podniky, kteří viděli ziskový potenciál v cílení na teenagery.
Jak se koncept adolescence vyvíjel, sociologové přemýšleli o přechodu do dospělosti. Mnozí považují přechod z adolescence do dospělosti za dokončený, když člověk dosáhne určitých milníků, jako je sňatek, založení rodiny nebo koupení domu.
Ale měnící se doba poukazuje obzvláště u generace Z na rostoucí nechuť přijmout odpovědnost a začlenit se do dospělého života. Nejedná se přitom o fakt, že koupit nemovitost nebo odstěhovat se od rodičů není v dnešní ekonomické situaci tak lehké, syndrom Petra Pana označuje vyslovený nezájem těchto milníků dosahovat, ne jejich nedosažitelnost nebo náročnost.
Co je syndrom Petra Pana?
Syndrom Petra Pana se týká touhy vyhnout se závazkům spojeným s dospělostí, jako je finanční nezávislost a sebedůvěra. Na začátku 80. let 20. století použil psycholog Dan Kiley tento termín k popisu teenage chlapců, které viděl ve své klinické praxi. Byli nešťastní a neochotní přijmout blížící se dospělost.
Osoba se syndromem Petra Pana může cítit odtržená od svého vrstevnického okruhu, jak stárne do starší adolescence a dospělosti. Osoba zažívá osamělost a nespokojenost. Psycholog naznačil, že část jejich neštěstí byla způsobena narcistickými rysy. Chtěli kariéru a cítili, že si úspěch zaslouží, ale byli neochotní pro něj pracovat nebo se zavázat na dlouhou dobu. Přesto se cítili zklamaní z nedostatku příležitostí nebo úspěchů.
Syndrom Popelky
Jak sociální vědci zkoumali muže, kteří nechtěli dospět, zaujaly je také ženy. Především ty, které se záměrně stávaly závislé na jiné osobě, obvykle partnerovi. Tato teze, takzvaný Popelčin komplex, teoretizuje, že žena si obvykle není vědoma, že vyhledává závislost na mužském zachránci.
Žena s Syndromem Popelky úmyslně jedná submisivně, aby se vyhnula konfliktům, nebo ignoruje existující problémy. Může se vzdát svých vlastních aspirací nebo cítit, že je lepší podporovat kariérní postup svého mužského partnera.
Dá se syndrom Petra Pana diagnostikovat a léčit? Oficiální totiž není
Ačkoli populární knihy o psychologii za Syndromem Petra Pana byly úspěšné, literární věda v oblasti sociálních věd postrádala pevné definice a diagnostické nástroje.
„Když jsem prozkoumala literaturu, viděla jsem, že počet studií o syndromu Petra Pana byl velmi nízký. Tyto studie jsou většinou literární přehledy, kompilace nebo obsahové analýzy spíše než kvantitativní výzkum,“ říká Melek Kalkan, profesorka psychologického poradenství a vedení na Univerzitě Ondokuz Mayıs v Samsunu.
V článku z roku 2021 v časopise Men and Masculinities se Kalkan a výzkumný tým snažili vytvořit spolehlivý nástroj, který by mohl být použit k měření syndromu Petra Pana.
Škála syndromu Petra Pana je 22 položkový dotazník. Otázky například zjišťovaly, jak moc osoba souhlasí s tvrzeními jako „Být dospělým je děsivé.“ Skóre může být v rozmezí od 22 do 110 bodů. I když škála nemá konkrétní práh, který by označil, zda osoba má syndrom Petra Pana, vyšší skóre naznačuje větší pravděpodobnost. Syndrom Petra Pana ale není klinicky definovaný a není uveden v ofociálních lékařských manuálech.
Zdroj: Discover Magazine