Marie Fikáčková: Oblíbená zdravotní sestřička byla ve skutečnosti vrahem novorozenců
Ne vždy platí, že ten kdo s dětmi pracuje, má děti i rád. Toho je důkazem i Marie Fikáčková, česká zdravotní sestřička, která pracovala s novorozenci. Právě ti byli její obětí, co ji k tomu ale vedlo? Přečtěte si její příběh.
Náročné dětství a dospívání
Marie Schmiedlová, později známá jako Marie Fikáčková, se narodila roku 1936 v Sušici. Vztahy s matkou měla vždy velmi toxické – nechyběly hádky, fyzické násilí ani výhružky zabitím, vždy ovšem ze strany Marie. Ani její otec ovšem nebyl žádný andílek. Byl to hrubián, pyšný na svůj německý původ, a zastánce nacismu, který se netajil svou nenávistí vůči Čechům. Marie měla také bratra, který ji údajně šikanoval.
Marie ale i přes složité rodinné vztahy uspěla v kariéře. Vystudovala zdravotnickou školu v Klatovech, a ihned po studiu si našla práci v sušické nemocnici. Zde se pak projevilo její opravdové já.
Kariéra
V sušičké nemocnici pracovala Marie jako zdravotní sestřička. Později, proti její vůli, byla roku 1957 přeřazena na novorozenecké oddělení s tím, že zde má být pouze dočasně. Na tomto oddělení ale zůstala celé tři roky, během nichž se stihla i vdát za Lumíra Fikáčka. Ačkoliv svou práci Marie nesnášela, údajně byla vzornou pracovnicí, a dokonce se z ní měla stát vrchní sestra. Ovšem proč bylo tolik novorozenců zraněných, a proč někteří dokonce zemřeli, bylo dlouho záhadou.
Týrání a vraždy
Sama Marie Fikáčková přiznala, že nesnášela dětský pláč, a zároveň se v ní, v období menstruace, probouzely návaly vzteku. A právě novorozenci pak byli ti, na kom svůj hněv Marie ventilovala. Dlouho jí to ovšem procházelo, za většinu zranění, která dětem způsobila, dostala jen napomenutí. Bez trestu jí tedy prošlo lámání rukou nebo trhání uší. Údajně měla zabít také deset dětí, než se přišlo na to, že smrt novorozenců není náhodná.
Prokazatelné vraždy
Psal se rok 1960, když Fikáčková dostala na starost další dvě děti – holčičku a chlapečka. V té době se měla starat o 14-15 dětí, a další dvě ji rozzuřily. Zatímco chlapeček byl hodný a tichý, neustálý pláč holčičky Fikáčkovou naštval natolik, že holčičku zabila silným stisknutím lebky. Sama to měla okomentovat slovy: „Při mačkání jsem necítila praskání lebečních kostí, ale bylo mi jasné, že to bude mít následky. To, co jsem udělala malé Prosserové, jsem nikde nenahlásila.“ Holčička poté žila jen 20 hodin.
Další obětí je vnučka Františka Rybáčka – muže, který zkonfiskoval rodný dům Fikáčkové. Té se tak naskytla příležitost k pomstě, a tak holčičku několikrát udeřila do hlavy. I tuto smrt měla Fikáčková popsat, a to slovy: „Děcko jsem vykoupala, utřela a oblékla. Když jsem ji dala do postýlky, několikrát jsem ji uhodila do zadní části hlavy.“ Než holčička zemřela, mělo to trvat téměř dva dny.
Soud a trest
Ještě téhož roku je po pitvách zjištěno, že děti zemřely rukou Fikáčkové. Po zatčení se měla přiznat k dalších vraždám, ovšem prokazatelně způsobila „pouze“ dvě. Odborníci shledali Fikáčkovou příčetnou, ovšem měla sklony k depresím, hysterii a nekontrolovatelným výbuchům vzteku. Nakonec byla odsouzena k trestu smrti, a roku 1961 byla oběšena. Ve svých 25 letech byla, podle některých zdrojů, třetí ženou popravenou za trestnou činnost od roku 1918.
zdroj: encyklopedievrahu, kriminalistikaeu, blesk, idnes
