Exkluzivní rozhovor s americkým sniperem. Nepřátele respektuji, ale je to „zabij nebo budeš zabit“.

Odstřelovač z USA poskytl rozhovor webu Pravda24 o svém působení ve válce v Afghánistánu. Dakota Mortensen byl vycvičen jako odstřelovač a v roce 2010 odjel i se svým praporem do afghánské provincie Helmand. Jeho rota utrpěla v tomto roce během bojů vysoké ztráty, v podstatě se celou dobu pohybovala na území zamořeném minami. Skoro polovina vojáků byla zraněna nebo zabita. Po skončení války v Afghánistánu, nejdelší v amerických dějinách, se ti, kdo v ní bojovali, stále vyrovnávají s tím, co prožili i s tím, že se jejich kamarádi nevrátili domů.

Přihlásil jste se k Námořní pěchotě spojených států ve 23 letech. Kolik je průměrně rekrutům, kteří tam jdou?

Většinou jim 17-19 let, takže jsem byl považován za starce. Výcvikový tábor byl jedním z nejlepších a nejhorších zážitků mého života.

Jak takový výcvik probíhá?

Instruktoři jsou tvrdí a neúprosní. Proces zahrnuje psychické rozložení člověka až na holé základy a pak ho znovu složí a vzniká nová osobnost válečníka. Po absolvování základního tréninku jsem přešel do další fáze výcviku. Tam jsme se učili pokročilejší taktice válečného boje a pěchotních operací. Pak jsem byl přidělen k 3. praporu 5. pluku námořní pěchoty a dostal jsem se dostal k sniperské četě. Z celé výcvikové skupiny vybrali jen mě a jednoho kolegu.

Na základě Obamova rozhodnutí byla vaše četa odvelena do Afghánistánu do provincie Helmand, v roce 2010 tam probíhaly nejhorší boje.

Ano. Krátce poté, co jsem byl přidělen k 3/5, jsme odjeli do Afgánistánu. Prezident Obama a jeho poradci zaznamenali stagnaci války. Docházelo k malému pokroku, a tak se rozhodli navýšit počet vojáků v Afghánistánu o více než 10 000, aby pomohli urychlit ukončení války. Bohužel na nás také uvalili velmi restriktivní ROE (pravidla nasazení), což ztěžovalo efektivní likvidaci cílů. (Pozn. redakce. Podle pravidel ROE museli vojáci vždy čekat, až nepřítel vystřelí jako první).

Jaký byl úkol vaší jednotky?

Naším úkolem bylo získat zpět kontrolu nad okresem Sangin v provincii Helmand. Zdědili jsme ji po Britech, kteří byli už vyřízení a nemohli se dostat dál než kilometr od svých základen. Přišli jsme tam, abychom okres získali zpět a zastavili tok heroinu a zbraní po řece Sangin.

Je známo, že vaše jednotka měla vysoké procento zranění a úmrtí. Proč tomu tak bylo?

Je to tak, prapor Dark Horse utrpěl více ztrát, než kterákoli jiná jednotka od začátku války. Důvodem bylo, že jsme v podstatě bojovali v minovém poli. Tálibán se naučil vyrábět levné a snadné IED ( Pozn. redakce, jedná se o improvizovaná výbušná zařízení) z hnojiva a zakopávali je úplně všude. Jsou to nášlapné miny, které jsou prakticky nezjistitelné. Talibánci nechtěli vyrazit do přímého boje, spoléhali se většinou na nástražné výbušné systémy.

Byl mezi zabitými i vám někdo blízký?

Byli jste tam jako rodina, možná blíž, protože vaše životy závisí jeden na druhém, díky čemuž jsou vazby hodně těsné. Ztratil jsem hodně přátel. Celkem 25 jich bylo zabito a 200 zraněno, včetně mě. Z naší skupiny to byl Mathew Abbate, jeden z nejlepších mužů, které znám. To byla velmi těžká ztráta.

Jak jste se s tím vyrovnal, uprostřed války?

Musíte se prostě dívat dopředu, soustředit se na misi. Není čas truchlit. Recept je zdvojnásobit úsilí a rozdrtit nepřítele.

Bál jste se, že vás také zabijí?

Ani ne, samozřejmě že instinktivní pud sebezáchovy je vždycky na místě, ale ne. Spíš jsem se bál o toho po své levici a pravici a o to, aby se dostali v pořádku domů. Všichni na sebe dáváme pozor.

Co bylo nejhorší?

Nejhorší zážitek… Řekl bych, že jsou vlastně tři. Den, kdy jsem se dozvěděl, že zemřel Mathew. Den, kdy jsem musel identifikovat těla a den, kdy zemřel náš nadporučík. To všechno bylo opravdu těžké.

Vnímali jste Afghánce jako lidi, nebo jen jako cíle?

Rozhodně jsme je vnímali jako lidi, většina z nich je stejná jako kdokoli jiný. Chtějí jen žít v míru. Ale ve chvíli, kdy vezmou do ruky zbraň, tak se rozhodli, že budou nepřáteli. Respektuji to, že mají odvahu se tak rozhodnout. Nicméně to s sebou nese určité důsledky. Zabij, nebo budeš zabit. A já nebudu ten, kdo ten boj prohraje.

Existuje ve válce něco jako „běžný den“?

S mým týmem jsme se probudili, udělali snídani a dostali rozpis a úkoly na denní hlídku. Kolem osmé hodiny ráno začínala první přestřelka dne. Začali jsme útočit na nám známé bojové pozice, přičemž jsme použili všechny dostupné podpůrné zbraně a letectvo. Jakmile se v půlce dne udělalo horko, Tálibánci si šli zdřímnout, pokud už tedy nespali a jakmile se trochu ochladilo, vrátili se do boje kolem šesté nebo sedmé hodiny večerní a my jsme si zase pořádně zabojovali.

Lidé se vás pravděpodobně ptají: „Zabili jste tam někoho?“

Lidé se na to ptají téměř okamžitě, když zjistí, že jsem odstřelovač. Upřímně řečeno, je to trochu neslušná otázka. Je to citlivé téma, které bych probíral jen s lidmi, kteří jsou mi velmi blízcí. Nebudu odpovídat konkrétně za sebe. Ale řeknu, že můj odstřelovačský oddíl má na svědomí 91 potvrzených odstřelovačských cílů.

Říká se, že válka je státem posvěcená vražda. Co si o tom myslíte?

Válce bychom se měli co nejvíce vyhýbat, nicméně někdy je nezbytná. Vezměme si například druhou světovou válku. Nacisty bylo třeba zastavit za každou cenu. Je to státem schválené vraždění? Myslím, že ne. Bylo to politováníhodné, ale nezbytné.

Afghánistán je tvrdý. Ne nadarmo se mu říká hřbitov říší. Docela rychle jsem pochopil, proč jsme tam byli. Země je nesmírně bohatá na nerosty, které používáme v našich špičkových technologických zařízeních. Jediné další místo, kde je najdete, je Čína, která má na tyto zdroje monopol. Válka o zdroje je důvod, proč se od počátku věků vede většina válek. Tomu rozumím. Problém je, že teď máme velmi slabou administrativu a všechny ty zdroje, za které jsme já a moji bratři bojovali a umírali, byly zkorumpovanou a nelegitimní administrativou prodány Číně.

Vím, že jste se po návratu potýkal s posttraumatickou stresovou poruchou Je to po deseti letech stále aktuální?

Ano, PTSD je těžká, Bylo to velmi zlé asi rok po nasazení. Nemohl jsme spát, byl jsme podrážděný a náladový.

Má tato zkušenost stále vliv na váš život? Vztahy, práci…

Občas ano. Může to být velmi frustrující, když vím, že všechno utrpení a ztráty, kterými jsme prošli, byly zbytečné.

Chybělo vám to později? Vzrušení, strach, úkol, adrenalin, přátelé?

Ano, každý den mého života. Nic se nevyrovná boji. Není větší pouto, než které máte s kamarády v boji. Procházíte si společně utrpením, které lidé v běžném životě nikdy nezažijí a neumí si ho ani představit. Chybí mi ten pocit, když dělám něco extrémního a nebezpečného.

Ve válce je celkem jasné poslání, takže jste měli poměrně intenzivní smysl života každý den. Jaké to bylo najít smysl života v civilním životě?

Stejně jako u mnoha mnoha bojových veteránů i u mě je velmi těžké najít smysl života po odchodu od mariňáků. Tu zkušenost nemůže nemůže nic nahradit. Proto jsem začal pracovat pro soukromou společnost. Dělat tu práci bylo v podstatě stejné jako v armádě. Byl jsem v osobní ochrance velvyslance v Iráku. Bohužel jsem se ošklivě zranil a nejsem si jistý, jestli se budu moci vrátit k tomu, co mě baví.

Zdroj: Redakce