Tajuplná Mona Lisa: Ani po staletích nevíme, kdo malíři seděl modelem

V panteonu renesančního umění je Mona Lisa od Leonarda da Vinciho nepřekonatelnou ikonou. Tento portrét v poloviční velikosti je více než jen uměleckým mistrovským dílem; ztělesňuje půvab doby, která se vyznačovala nebývalým kulturním rozkvětem. Zatím ale netušíme, kdo seděl malíři modelem.

Zámožná měšťanka, nebo Isabella Aragonská?

Mona Lisa není fascinující pouze díky Leonardově revoluční malířské technice. Je to také proto, že totožnost předmětu není dodnes potvrzena. Více než půl tisíciletí od prvního namalování zůstává skutečná identita Mony Lisy jednou z největších záhad umění a zajímá vědce i nadšence.

Obraz je tradičně spojován s Lisou Gherardini, manželkou florentského obchodníka s hedvábím Francesca del Giocondo. Jiná přesvědčivá teorie však naznačuje, že na obraze sedí někdo jiný: Isabella Aragonská.

Isabela Aragonská se narodila v roce 1470 v Neapoli do slavného rodu Aragonců. Byla to princezna, která byla hluboce spjata s politickým a kulturním děním renesance. Její sňatek s milánským vévodou Gianem Galeazzem Sforzou v roce 1490 Isabelu postavil do centra italské politiky. Tuto roli komplikovaly a zároveň povyšovaly ambice a machinace Ludovica Sforzy (zvaného také Ludovico il Moro), strýce jejího manžela a uzurpátora milánského vévodství.

K objasnění přispívají i historické souvislosti

Teorii, že Isabella je skutečnou Monou Lisou, podporuje kombinace stylistických analýz, historických souvislostí a reinterpretací Leonardova uměleckého záměru.

Studie americké umělkyně Lillian F. Schwartzové z roku 1988 odhalila pomocí rentgenových paprsků počáteční skicu ženy skrytou pod Leonardovým obrazem. Tato skica byla poté přemalována Leonardovou vlastní podobiznou.

Schwartzová se domnívá, že žena na náčrtu je Isabella, protože se podobá karikatuře, kterou Leonardo vytvořil pro princeznu. Navrhuje, že dílo vzniklo integrací specifických rysů původního modelu s Leonardovými vlastními rysy.

Pravda za plátnem

Teorie, podle níž by Isabella Aragonská mohla být pravou Monou Lisou, představuje hluboké přehodnocení kontextu obrazu a otevírá nové možnosti, jak dílo hodnotit.

Isabellu povyšuje z postavy zastíněné muži v jejím životě na odvážnou a složitou ženu, která si zaslouží samostatné uznání.

Díky svému strategickému manželství a politickému důvtipu sehrála Isabela klíčovou roli ve spojenectvích a konfliktech, které určovaly italskou renesanci. Tím, že si ji Leonardo zvolil za svůj námět, ji pravděpodobně zvěčnil a zároveň učinil hlubokou výpověď o složitosti a působení žen ve společnosti ovládané muži.

Pokračující debata o identitě Mony Lisy podtrhuje význam tohoto díla jako kulturního a historického artefaktu. Zároveň nás vybízí k zamyšlení nad rolí žen v renesanci a zpochybnění běžných vyprávění, která je bagatelizují.

V tomto světle se stává odkazem žen, které renesanci utvářely.

Zdroj: The Conversation, History