Simon Wiesental: Z vězně v koncentračním táboře se stal lovec nacistů
Během druhé světové války byl Wiesenthal vězněm pěti nacistických koncentračních táborů a po válce zasvětil svůj život pátrání po nacistických zločincích a jejich soudnímu stíhání. Také vedl k podpoře paměti holocaustu a vzdělávání.
Studoval v Praze, poté byl vězněm
Wiesenthal studoval architektonické inženýrství na pražské technice a v polském Lvově (dnes Lvov, Ukrajina), kde se v polovině 30. let 20. století se svou ženou usadil. Přestože horlivě podporoval sionistické hnutí, zůstal ve Lvově a později vysvětloval: „V tomto období jsme Adolfa Hitlera nikdy nebrali vážně.“ Po německé okupaci města v roce 1941 byl Wiesenthal nejprve odvlečen na nucené práce do závodů (německé) Východní dráhy a poté byl vězněn v táborech v Janowsku, Plaszowě, Gross-Rosenu a Buchenwaldu, z nichž poslední sloužil Wiesenthalovi jako krátká přestupní stanice před jeho uvězněním v táboře Mauthausen v Rakousku, odkud byl osvobozen v roce 1945.
Podle Wiesenthala bylo 89 členů jeho židovské rodiny a rodiny jeho manželky nacisty zabito, ale po skončení druhé světové války se s manželkou (která se po většinu války vydávala za Polku) opět setkali.
Schopný lovec nacistů
Brzy po osvobození předal Wiesenthal americké armádě seznam nacistických zločinců a následně pomáhal americkým zpravodajským organizacím shromažďovat důkazy pro přípravu prvních procesů s válečnými zločinci v Dachau a Norimberku (viz Norimberské procesy). Usadil se v rakouském Linci, kde pracoval ve vysídleneckých táborech pro dvě židovské sociální organizace – American Jewish Joint Distribution Committee a Organization for Rehabilitation and Training – a pokračoval ve svém vlastním úsilí o vypátrání bývalých nacistů.
V roce 1948 se účastnil neúspěšného pokusu tří izraelských agentů zadržet v Rakousku Adolfa Eichmanna. V březnu 1953 informoval izraelského generálního konzula ve Vídni Aryeha Eshela, že se Eichmann skrývá v Argentině, kam ho izraelští agenti unesli v roce 1960. Konečná identifikace Eichmanna byla částečně založena na informacích poskytnutých Wiesenthalem, ale Wiesenthal izraelské agenty do Argentiny nedoprovázel. Po únosu byl Eichmann převezen do Izraele, postaven před soud, odsouzen a v roce 1962 popraven. V soukromém dopise Wiesenthal vyjádřil svůj nesouhlas s Eichmannovou popravou a tvrdil, že by měl být ponechán naživu a použit jako svědek v procesech s dalšími nacistickými zločinci.

Vypátral i policistu, který zatkl rodinu Anny Frankové
V roce 1960 se Wiesenthal s manželkou a dcerou přestěhoval do Vídně a v následujícím roce zde otevřel Židovské dokumentační centrum. V následujících letech Wiesenthalovu práci podporovala izraelská tajná zpravodajská služba Mossad, která hradila část jeho nákladů. Při pátrání po tisících příslušníků SS a gestapa pracoval Wiesenthal většinou sám v malé kanceláři, jako zdroje používal historické dokumenty, staré adresáře a telefonní seznamy a jen výjimečně vysílal agenty a detektivy na práci v terénu. V roce 1963 Wiesenthal identifikoval Karla Silberbauera, rakouského policistu sloužícího v Amsterdamu, který se v roce 1944 podílel na zatčení Anny Frankové a její rodiny.
Ačkoli většina jeho snah skončila zklamáním, Wiesenthal se podílel na stíhání stovek nacistických zločinců a hrál významnou roli při identifikaci Hermine Braunsteiner-Ryan, dozorkyně ve vyhlazovacím táboře Majdanek, a především Franze Stangla, velitele vyhlazovacích táborů Treblinka a Sobibor. Braunsteinerová-Ryanová, která našla útočiště v New Yorku, a Stangl, který se skrýval v Brazílii, byli vydáni (každý zvlášť) do západního Německa, kde byli postaveni před soud a odsouzeni k doživotnímu vězení.
Odmítal koncept kolektivní viny
Wiesenthal odmítal koncept kolektivní viny a nesouhlasil s mimosoudními akty pomsty. Byl silným zastáncem liberálního systému spravedlnosti, trval na tom, aby každý případ byl prokázán před soudem, a procesy považoval nejen za akt spravedlnosti, ale také za cvičení v morální a politické výchově. V roce 1968 Wiesenthal vydal knihu Slunečnice, obsáhlé sympozium o vině a odpuštění, které vycházelo z toho, co Wiesenthal popsal jako skutečnou zkušenost, kterou zažil během války. Podle jeho vyprávění se k němu dostal smrtelně zraněný esesák, který Wiesenthala požádal o odpuštění válečných zločinů, aby mohl v klidu zemřít. Wiesenthal mu neodpustil.
Wiesenthal následně sepsal podrobný popis incidentu a rozeslal jej předním státníkům a intelektuálům s dotazem, co by udělali na jeho místě. Slunečnice vyšla v mnoha jazycích a mezi těmi, jejichž úvahy byly do knihy zahrnuty, byli Herbert Marcuse, Cynthia Ozicková, Desmond Tutu, rabín Joseph Telushkin a dalajlama; byla používána jako učební materiál ve školách po celém světě, což odráží Wiesenthalovo vzdělávací úsilí. V roce 1977 Wiesenthal propůjčil své jméno Centru Simona Wiesenthala v Los Angeles, ale na činnosti tohoto centra se podílel pouze nepřímo.
Wiesenthal zastával široký humanistický přístup k holocaustu, vyhlazování Židů označoval za zločin proti lidskosti a památku holocaustu nepovažoval pouze za morální závazek vůči mrtvým, ale především za nástroj boje proti dalším válečným zločinům a rasismu. Podle Wiesenthala lze vyhlazování Židů správně chápat pouze v kontextu pronásledování dalších skupin, jako jsou Romové, duševně nemocní, homosexuálové a Svědkové Jehovovi, a srovnával holocaust s akty genocidy, k nimž došlo po druhé světové válce (například v Kambodži, na Balkáně a ve Rwandě).
Zdroj: Britannica