Problém roku 2000: Lidé se báli havárií elektráren a leteckého provozu
Pokud jste zažili přelom roku 1999 a 2000, pak si možná dobře vzpomínáte na obavu z chaosu, který nastane při kolapsu počítačových systémů. Co tuto obavu z konce světa, který se nakonec nedostavil, vyvolalo?
Obávaný příchod roku 2000
V posledních hodinách 31. prosince 1999 nastoupil John Koskinen do letadla směřujícího do New Yorku. Doprovázela ho hrstka novinářů, ale jen několik málo dalších cestujících, mezi nimiž byl i ve smokingu oblečený rekreant, který se s obavami dozvěděl, že podle hodin greenwichského času, který používají letecké společnosti, vstoupí i on do 20. století ve vzduchu.
Koskinen však svůj let takto načasoval záměrně. Byl „carem“ Y2K prezidenta Billa Clintona a letěl té noci, aby nervózní veřejnosti – a zkoumavému tisku – dokázal, že po rozsáhlém, několikaletém úsilí je země na nové tisíciletí připravena.
Chaos vyvolaly počítačové systémy
Termín Y2K se stal zkratkou pro problém vyplývající ze střetu nadcházejícího roku 2000 a dvoumístného formátu roku, který používali první kodéři, aby minimalizovali spotřebu počítačové paměti, tehdy drahého zboží. Pokud by počítače interpretovaly číslici „00“ v roce 2000 jako 1900, mohlo by to znamenat bolest hlavy, od velmi chybných výpočtů hypoték až po, jak někteří spekulovali, rozsáhlé výpadky proudu a poškození infrastruktury.
Byl to problém, o kterém před 20 lety mluvil každý, ale málokdo mu skutečně rozuměl. „Drtivá většina lidí nemá absolutně žádnou představu o tom, jak počítače fungují. Takže když někdo přijde a řekne, že máme problém…, který se týká dvouciferného roku místo čtyřciferného, začnou se jim klížit oči,“ říká Peter de Jeger, moderátor podcastu “Y2K: Autobiografie.“
Přesto se nejednalo o novou záležitost – odborníci na technologie o ní diskutovali již dlouhá léta, dávno předtím, než se Y2K dostal do obecného povědomí.
Prezident Clinton v polovině roku 1998 vyzval vládu, aby si „udělala pořádek doma“, a velké podniky – podnícené vlastním testováním – na to reagovaly a jen ve Spojených státech vynaložily odhadem 100 miliard dolarů. Jejich přípravy zahrnovaly rozsáhlou koordinaci na národní a místní úrovni i v celosvětovém měřítku, kdy ostatní digitálně závislé země zkoumaly své vlastní systémy.
V době, kdy vrcholily roky zákulisní práce, dosáhlo povědomí veřejnosti vrcholu. Někteří Američané se v nejistotě zásobili potravinami, vodou a zbraněmi v očekávání apokalypsy vyvolané počítačem. Zlověstné zprávy varovaly před možným chaosem v případě selhání kritických systémů, ale v zákulisí byli ti, kteří měli za úkol problému předejít, správně přesvědčeni, že začátek nového roku katastrofu nepřinese.
Příprava i obavy
„Krize Y2K nenastala právě proto, že se na ni lidé začali připravovat více než deset let předem. A široká veřejnost, která byla zaneprázdněna zásobováním a dalšími věcmi, prostě neměla pocit, že programátoři jsou v práci,“ říká Paul Saffo, futurista a adjunkt na Stanfordově univerzitě.
Ale i mezi korporacemi, které si byly jisté svými přípravami, bylo dost pochybností na to, aby se zdržely předčasného vyhlašování vítězství. Bývalý ředitel IT jednoho řetězce s potravinami vzpomíná, jak se vedoucí pracovníci zdráhali zveřejnit své úsilí ze strachu z trapných titulků o celostátních výpadcích pokladen. Jak poznamenává Saffo, „je lepší být anonymním úspěchem než veřejným neúspěchem“.
Po kolektivní úlevě v prvních dnech ledna 2000 se však Y2K změnil v pointu, protože úlevu vystřídal výsměch – jak už to tak bývá, když se varování po vyslyšení ukáže jako zbytečné. Byl označen za velký podvod, snaha o nápravu za ztrátu času.
Ale co kdyby nikdo nepodnikl kroky, které by věc řešily? Pak by o problém jít mohlo.
Zdroj: Time, National Geographic