Potopení Titanicu: Před katastrofou byl na palubě překvapivý klid. Mohla pomoci i hudba
Když 15. dubna 1912 v časných ranních hodinách zmizela loď RMS Titanic pod temnými vlnami severního Atlantiku, zanechala za sebou mnoho záhad. Jednou z nejzáhadnějších bylo i dnes chování cestujících a posádky. Proč se tolik lidí na palubě chovalo tak klidně, když více než 1 500 z nich mělo během několika hodin zemřít?
Nikdo nevěřil v potopení lodi
Když byli kolem půlnoci té jasné bezmračné noci poprvé svoláni lidé na palubu, nikdo netušil, že se stane něco nemyslitelného: Že je k dispozici zhruba polovina potřebného počtu záchranných člunů. Nebo že loď viditelná v dálce nikdy nedorazí. Nebo že se slavná loď skutečně potopí. Jistě, s postupem času by nastala panika – zejména když záchranných člunů začalo být málo, loď se začala znatelně naklánět a vše, co nebylo přibité, se stalo projektilem o vysoké rychlosti. Ale zatímco populární filmy a další dramatizace katastrofy vyzdvihují ojedinělé případy chaosu a zbabělosti, většina přeživších vyprávěla jiný příběh.
Nikdo nebyl vyděšený
„Nebyl tam žádný rozruch, žádná panika a nikdo nevypadal, že by byl nějak zvlášť vyděšený,“ vypověděla cestující první třídy Eloise Smithová při slyšení v americkém Senátu o katastrofě. „Neměla jsem nejmenší podezření na nedostatek záchranných člunů, jinak bych nikdy neopustila svého manžela.“ „Sledovala jsem čluny na pravoboku, jak se postupně plní a spouštějí pryč,“ vypověděl lékař Washington Dodge. „V žádném okamžiku během této doby se neobjevila panika, ani známky strachu či neobvyklého poplachu. Neviděl jsem žádné ženy ani děti plakat, ani žádné známky hysterie…“
Dokonce i trosečníci, kteří zůstali na Titaniku poté, co poslední záchranné čluny odpluly a brzy se ocitli v ledové vodě, žasli nad tím, co viděli. Charles Lightoller, nejvýše postavený člen posádky, který přežil, měl na starosti nakládání záchranných člunů na levoboku. „Nedošlo k žádnému strkání, tlačení ani tlačenici,“ vypověděl při britském vyšetřování. „Všichni muži se zdrželi prosazování své síly a zatlačování žen a dětí. Nemohli by stát tišeji, ani kdyby byli v kostele.“
Na vině mohl být i těžko znatelný náraz
Téměř poklidné tempo, kterým se události v posledních hodinách Titaniku vyvíjely, může být určitým vodítkem k tomu, že se vše odehrávalo v klidu. Titanic se 14. dubna ve 23:40 dotkl osudného ledovce a vytvořil něco, co se dnes považuje za sérii průrazů pod čarou ponoru. Mnoho cestujících bylo v té době v posteli a jen málo přeživších uvedlo, že zaznamenali něco víc než slabé vibrace, pokud vůbec. Když stevardi nakonec zaklepali, aby cestující vzbudili a doporučili jim, aby se oblékli a přišli na palubu, byl to první náznak, že se něco děje.
Teprve ve 12:05 začali členové posádky odkrývat záchranné čluny a uplynulo dalších 40 minut, než byl spuštěn první záchranný člun. Ve stejnou dobu, ve 12:45, začala posádka odpalovat rakety. Dlouholetí cestující by to rozpoznali jako vážný nouzový signál, ale ti méně zkušení možná ne.
Posádka pokračovala v nakládání cestujících do záchranných člunů, dokud nebyl spuštěn poslední ve 2:05. O patnáct minut později Titanic zmizel.
Existují i sporná svědectví, která se ale nepodařilo prokázat
Po celou dobu nakládání záchranných člunů byla atmosféra na palubě až děsivě klidná, pokud lze věřit svědectvím přeživších. „Stáli jsme tam a tiše pozorovali práci posádky, která obsazovala záchranné čluny, a nikdo se neodvážil jim překážet,“ vzpomínal cestující druhé třídy Lawrence Beesley. „Zástupy mužů a žen stály tiše na palubě nebo pomalu přecházely sem a tam a čekaly na rozkazy důstojníků.“
Přesto se objevilo několik věrohodných zpráv o tom, že muži naskákali do člunů dříve, než jim lodní důstojníci dali rozkaz k vystoupení. Jeden důstojník vystřelil z pistole nejméně třikrát, aby udržel pořádek, ale později trval na tom, že na nikoho nestřílel. Některá svědectví přeživších uváděla více výstřelů a dokonce několik zabití, ale tato tvrzení nebyla nikdy prokázána.
Jedním z důvodů celkového klidu je, že posádka záměrně zlehčovala nebezpečí, aby zabránila panice. Lightoller například ujišťoval cestující, že záchranné čluny byly spuštěny pouze z preventivních důvodů a že záchranná loď je již vidět jen několik mil daleko. (Pravděpodobně šlo o loď Californian, jejíž zjevné neodpovědi na nouzové volání Titaniku jsou další trvalou záhadou.)
Svůj díl práce odvedla i kapela Titaniku, která hrála veselé melodie téměř do samého konce, hlásili přeživší.
Zdroj: History