Operace Gunnerside: Norská sabotážní akce ochromila nacistickou továrnu na těžkou vodu

Operace Gunnerside, která byla mířena na továrnu u města Rjukan, se i dnes řadí k nejdůležitějším sabotážním akcím 2. světové války. Důležitá byla především proto, že ochromila nacistickou továrnu na výrobu těžké vody.

Cílem bylo vodovodní potrubí

Večer 27. února 1943 proniklo devět norských komand do Němci držené elektrárny Vemork, vodní elektrárny patřící společnosti Norsk Hydro nedaleko norského města Rjukan. Jejich úkolem bylo zničit vodovodní potrubí v suterénu této elektrárny. Ačkoli tato komanda v té době neznala význam své sabotáže, později se dozvěděla, že jejich mise sehrála roli při brzdění německého programu atomové bomby.

Projekt atomové bomby

V době, kdy ve Spojených státech začínal raný jaderný výzkum, Německo pokračovalo ve vlastním výzkumu jaderné energie a programu atomové bomby. V dubnu 1939 Německo zahájilo tajný program nazvaný Uranverein neboli „Uranový klub“. Německý program vedený fyzikem Kurtem Diebnerem přilákal některé z nejlepších vědeckých mozků v Německu, včetně nedávného nositele Nobelovy ceny Wernera Heisenberga.

Na rozdíl od svých amerických kolegů se Němci rozhodli použít jako moderátor těžkou vodu místo grafitu. V jaderném reaktoru se moderátor používá ke zpomalení bombardování neutrony a k řízení procesu štěpení. Moderátor tak pomáhá udržovat řetězovou reakci.

Oxid deuteria (D2O) neboli „těžká voda“ je molekula vody tvořená dvěma ionty deuteria namísto dvou iontů vodíku. Deuterium je izotop vodíku, jehož jádro obsahuje kromě protonu a elektronu také neutron. Tento dodatečný neutron způsobuje, že deuterium má vyšší molekulovou hmotnost, a tak ve spojení s kyslíkem tvoří „těžkou vodu“. Němci doufali, že k tomuto účelu použijí těžkou vodu, avšak nikdy se jim nepodařilo dosáhnout úspěšné řetězové reakce. Tento neúspěch byl částečně způsoben omezenou účinností těžké vody ve srovnání s grafitem, ale obecněji byl důsledkem nedostatečné koordinace a podpory německého programu atomové bomby mezi vědci, vládou a armádou.

První průmyslový závod pro výrobu těžké vody na světě

Po německé invazi do Norska v dubnu 1940 převzali Němci kontrolu nad závodem Vemork společnosti Norsk Hydro nedaleko města Rjukan. Přestože byl závod Vemork původně určen k využití horské vody pro elektrolýzu k výrobě čpavku pro dusíkatá hnojiva, stal se nedávno prvním místem průmyslové výroby těžké vody na světě.

V roce 1933 spolupracovali Leif Tronstad, profesor chemie na univerzitě v Trondheimu, a Jomar Brun, vedoucí závodu na elektrolýzu vodíku společnosti Norsk Hydro, na návrhu zařízení na výrobu těžké vody ve Vemorku. Do ledna 1935 vyrobil závod více než 100 gramů těžké vody. Význam tohoto množství je zřejmý po zvážení skutečnosti, že těžká voda a běžná voda se obecně vyskytují v poměru přibližně jedna ku 41 milionům molekul.

Poté, co se Němci zmocnili závodu ve Vemorku, donutili pracovníky závodu zvýšit výrobu těžké vody. Do konce roku 1941 produkce těžké vody překonala předchozí tempo výroby ještě přibližně o 100 kg měsíčně a činila celkem asi čtyři kilogramy denně.

Zásah britské rozvědky

Britská rozvědka poprvé obdržela zprávu o tom, že Němci chtějí zvýšit výrobu těžké vody v továrně, v létě 1941, a to ve zprávě od norského podzemního odboje. Díky svým vazbám na elektrárnu a roli v norském odboji získal Leif Tronstad tuto informaci a anonymně si s Brity dopisoval. Tyto vazby se staly základem pro pozdější nájezdy norských komand podporovaných Brity na továrnu Vemork. Britové tyto sabotážní mise vymysleli, protože si uvědomovali, že Němci pravděpodobně používají těžkou vodu pro jaderný reaktor a program atomové bomby.

Aby se vyhnul zatčení gestapem, uprchl Tronstad do Švédska a poté do Británie, kde se prozradil jako zdroj informací o továrně Vemork. Vzhledem k jeho cenným informacím o německé výrobě těžké vody a jeho zkušenostem z chemie a norské rozvědky bylo Tronstadovi zabráněno, aby se připojil k polním týmům, a místo toho byl jmenován velitelem pro výcvik jednotek komanda pro sabotážní operace v Norsku.

Operace Gunnerside

Tři měsíce po prvním pokusu obdržela skupina Swallow z Británie zprávu, že na Rjukan bude vysláno dalších šest Norů pro operaci Gunnerside. Na rozdíl od operace Freshman tvořila skupinu speciálních sil malá skupina norských commandos z roty Linge. Skupina měla do cílové zóny seskočit padákem, nikoliv použít kluzák k přistání a setkat se se skupinou Swallow před náletem na továrnu Vemork.

Skupina pod vedením Joachima Rønneberga vyskočila z letadla pod sněhovou pokrývkou kolem půlnoci 16. února 1943. Všichni členové komanda se pod sněhovými kombinézami oblékli do britských uniforem; usoudili, že pokud budou ze sabotáže obviněni Britové, a nikoli norský odboj, místní obyvatelstvo bude méně čelit německým následkům. Skupina sice výsadek přežila a vyhnula se počátečnímu německému odhalení, ale přistála na míle daleko od plánovaného místa cíle. Po asi pěti dnech cesty se skupina Gunnerside spojila se skupinou Swallow.

Pozdě večer 27. února 1943 zahájila skupina Gunnerside nálet na závod Vemork. Do závodu se dalo dostat třemi způsoby: 1) sestoupit z hor nad závodem, což byla oblast pokrytá minovými poli; 2) přejít přes přísně střežený jednoproudý visutý most; nebo 3) vydat se na dno rokle, přejít napůl zamrzlou řeku a vylézt na 500 stop vysoký útes. Podle Rønneberga se skupina rozhodla pro soutěsku, která vedla k trase podél železniční trati, jež byla podle místního kontaktu relativně nechráněná.

Aby se Knut Haukelid dostal přes plot boční brány elektrárny, použil pár těžkých štípaček na kov, které přinesl Rønneberg. Naštěstí Rønneberg zakoupil štípačky na kov v anglické Cambridgi poté, co šel v den svého volna do kina. Deníku The New York Times řekl, že ruční pila poskytnutá britskou armádou „by zabrala příliš mnoho času, dělala by příliš velký hluk a upozornila by nacistické stráže“.

Po vstupu do budovy Rønneberg a jeho muži umístili dvě série výbušných náloží vedle buněk na výrobu těžké vody. Aby měl dostatek času na útěk, ale zároveň slyšel výbuch, rozhodl se zkrátit rozbušky tak, aby vydržely jen třicet sekund místo plánovaných dvou minut. Exploze zřejmě nebyla tak hlasitá, jak se očekávalo, ale přesto ji Rønneberg slyšel a věděl, že mise byla úspěšná.

Zdroj: Atomic Heritage Foundation