Noční čarodějnice: Ženský letecký pluk za 2. světové války děsil německé vojáky
2. světová válka s sebou přinesla mnoho zajímavých příběhů. Jeden z nich se týká ženského leteckého pluku, kterému se říkalo Noční čarodějnice. Vzhledem k tomu, že se tyto ženy nebály létat v noci na nebezpečná místa, němečtí vojáci je neměli moc v lásce. Kdo tyto ženy ve skutečnosti byly? A jaké si mohly připsat úspěchy?
Ženské letecké pluky vznikly v roce 1941
Za vznikem letky stála Marina Rasková, která byla známá jako „sovětská Amelia Earhart“ – proslavila se nejen jako první navigátorka sovětského letectva, ale také díky mnoha rekordům v dálkových letech. Dostávala dopisy od žen z celého Sovětského svazu, které se chtěly zapojit do válečného úsilí za druhé světové války. Zatímco jim bylo povoleno účastnit se podpůrných rolí, bylo mnoho těch, které chtěly být střelkyněmi a pilotkami a létat na vlastní pěst. Mnohé z nich ztratily bratry nebo milence nebo viděly své domovy a vesnice zpustošené. Rasková viděla příležitost a požádala sovětského diktátora Josifa Stalina, aby jí dovolil zformovat čistě ženskou bojovou letku. A povedlo se.
8. října 1941 vydal Stalin rozkaz k nasazení tří čistě ženských leteckých jednotek. Ženy měly nejen létat na mise a shazovat bomby, ale také opětovat palbu – Sovětský svaz se tak stal prvním státem, který oficiálně povolil ženám zapojit se do bojů. Předtím mohly ženy pomáhat při přesunu letadel a munice, poté je vystřídali muži. Rasková začala rychle doplňovat své týmy. Z více než 2 000 přihlášek vybrala asi 400 žen pro každou ze tří jednotek. Většina z nich byly studentky ve věku od 17 do 26 let. Vybrané se přesunuly do Engelsu, malého města severně od Stalingradu, aby zahájily výcvik v Engelsově letecké škole. Podstoupily velmi zhuštěné vzdělávání – očekávalo se, že se během několika měsíců naučí to, co většině vojáků trvalo několik let. Každý rekrut musel absolvovat výcvik a plnit úkoly pilotů, navigátorů, údržbářů a pozemního personálu.
Ženy dostávaly mužskou vojenskou výbavu
Armáda, nepřipravená na ženy pilotky, jim nabízela skromné prostředky. Letkyně dostávaly převzaté pánské uniformy, včetně nadměrných bot. Někdy musely dokonce roztrhat lůžkoviny a nacpat je do bot, aby jim správně seděly. Jejich vybavení nebylo o moc lepší. Armáda jim poskytla zastaralé dvouplošníky Polikarpov Po-2, letouny z dvacátých let minulého století, které se používaly jako cvičné stroje. Tato lehká dvoumístná letadla s otevřenou kabinou nebyla nikdy určena k boji. Někdy se o nich referuje i jako o rakvi s křídly. Letadla vyrobená z překližky s přetaženým plátnem neposkytovala prakticky žádnou ochranu před přírodními živly. Při nočních letech piloti snášeli mráz, vítr a omrzliny. V krutých sovětských zimách byla letadla tak studená, že pouhý dotek na nich strhával holou kůži.
Vzhledem k omezené nosnosti letadel i k omezeným finančním prostředkům armády neměly pilotky k dispozici ani další „luxusní“ vybavení, které měli jejich mužští kolegové. Místo padáků (které byly příliš těžké), radaru, zbraní a vysílaček byly nucené používat primitivnější pomůcky, jako jsou pravítka, stopky, baterky, tužky, mapy a kompasy.
Starší letadla ale měla i své výhody. Jejich maximální rychlost byla nižší než pádová rychlost nacistických letadel, což paradoxně znamenalo, že tato dřevěná letadla mohla manévrovat rychleji než nepřítel, což ztěžovalo jejich zaměření. Mohly také snadno startovat a přistávat z většiny míst. Nevýhoda? Když se ženy dostaly pod nepřátelskou palbu, musela pilotka uhýbat tak, že posílala letadlo do střemhlavého letu (téměř žádné z letadel neneslo obrannou munici). Pokud pilotky těchto letadel náhodou zasáhly trasovací střely, které nesou pyrotechnickou nálož, jejich dřevěná letadla vzplála.
Noční čarodějnice měly dobrou taktiku
Polikarpovy mohly nést pouze dvě bomby najednou, jednu pod každým křídlem. Aby pluk udělal v německých frontových liniích významné zářezy, vysílal až 40 dvoučlenných posádek za noc. Každá z nich vykonala osm až osmnáct misí za noc a mezi jednotlivými lety se vracela zpět, aby se znovu vyzbrojila. Hmotnost pum je nutila létat v nižších výškách, což z nich činilo mnohem snadnější cíl – proto byly jejich mise pouze noční. Letadla, každé s pilotem vpředu a navigátorem vzadu, cestovala ve skupinách: První letouny vlétly jako návnada a přilákaly německé reflektory, které poskytly tolik potřebné osvětlení. Tyto letouny, které měly jen zřídkakdy munici na obranu, by vypustily světlici, která by osvětlila zamýšlený cíl. Poslední letadlo by vypnulo motory a ve tmě by klouzalo do oblasti bombardování. A právě tento režim létání často připomínal zvuk, který by mohlo vydávat čarodějnické koště.
Poslední čarodějnický let a následné zapomnění
Jejich poslední let se uskutečnil 4. května 1945, kdy Noční čarodějnice proletěly ve vzdálenosti 60 kilometrů od Berlína. O tři dny později Německo oficiálně kapitulovalo. Celkem tyto odvážné hrdinky odlétaly více než 30 000 misí, což je přibližně 800 misí na pilota a navigátora. Ztratily celkem přes 30 pilotů a více než 20 z nich byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu. Přestože byl pluk Nočních čarodějnic za války nejlépe vyznamenanou jednotkou sovětského letectva, byl šest měsíců po skončení druhé světové války rozpuštěn. A když došlo na velkou přehlídku v den vítězství v Moskvě, letkyně nebyly zařazeny.
Zdroj: History, The Collector