Legendární Mata Hari: Exotická tanečnice ve skutečnosti nejspíš nebyla špionkou, fámy o ní začaly vznikat hned po její smrti
Mata Hari se i v dnešní době považuje za významnou špionku a mimořádně dovednou svůdnici, kterou na plátně dokonce ztvárnila legendární Greta Garbo. I přesto, že se o ní ve společnosti stále hodně mluví, informace, které o ní víme, jsou často pouze smyšlené a pustila je do oběhu sama Mata Hari. V novém světle se navíc posuzuje i její špionážní činnost, která byla s velkou pravděpodobností jen vymyšlená. Kdo Mata Hari ve skutečnosti byla? A jak vznikly fámy o nejlepší a nejerotičtější špionce všech dob?
Vcelku obyčejný začátek života mladé ženy
Narodila se v roce 1876 v Nizozemsku jako dcera kdysi prosperujícího obchodníka s klobouky, který zkrachoval. V 18 letech se provdala za důstojníka nizozemské koloniální armády. Společně žili na jeho vojenském stanovišti v Indonésii (tehdy nazývané Nizozemská východní Indie), kde se jim během nešťastného, vzájemně nevěrného a občas i fyzicky násilného manželství narodily dvě děti, z nichž jedno brzy po porodu zemřelo. Po návratu do Evropy v roce 1902 se manželé rozešli a nakonec se rozvedli. Rozvedená žena se přestěhovala do Paříže a začala se živit jako striptýzová tanečnice, která o sobě tvrdila, že je původem z Dálného východu. Říkala si Mata Hari (v malajštině „oko úsvitu“).
Od roku 1905 okouzlovala davy v evropských kulturních metropolích. Její kariéra trvala přibližně deset let, než ztratila půdu pod nohama kvůli mladším a atletičtějším napodobitelkám. Stále však oplývala velkým šarmem, hovořila plynně několika jazyky a dokázala se prosadit jako kurtizána, která sváděla bohaté a mocné z mnoha zemí, včetně vysoce postavených vládních úředníků. Protože její rodná země zůstala během první světové války neutrální, mohla překračovat hranice s relativně malými potížemi. Její cesty a životní styl však přitahovaly pozornost: Před válkou by se její chování setkalo s pouhým morálním odsouzením. Během války však vyvolávalo podezření ze špionáže.
Prodávala fantazii cizokrajných rituálů
Mata Hari se stala okamžitou senzací, a to i proto, že při svém odvážně smyslném tanci postupně odhazovala závoje, které měla na sobě, až byla až na šperky zdobenou čelenku a náprsenku nahá. Pokud by toto tabu porušující vystoupení nebylo samo o sobě dostatečně lákavé, zdůrazňovala, že předvádí autentický jávský chrámový tanec, takže si diváci mohli říct, že neplatí za striptýz, ale za naučný pohled na náboženský rituál z „tajemného Východu“. A přibarvila si i další skutečnosti ze svého života. Některým novinářům například řekla, že se narodila na Jávě evropským rodičům. Dalším novinářům ale zase řekla, že je dcerou indické chrámové tanečnice. Pravděpodobně i tyto rozpory ve výpovědích o své osobě hrály roli ve vnímání toho, že mohla být špionkou.
Ve skutečnosti nejspíš nedělala špionáž
Relativní svoboda pohybu, různá vyprávění o svém původu a zámožní milenci – to vše vedlo k tomu, že Mata Hari začala být vnímána jako špionka. Ve skutečností jí ale nejspíš vůbec nebyla. Skutečné špionáže se dopustila tak málo, že někteří životopisci pochybují, zda by vůbec měla být klasifikována jako špionka. Podle některých by byla dokonce nejneschopnějším agentem na světě. Posílala Ladouxovi nekódované dopisy běžnou poštou, otevřeně mu telegrafovala, opakovaně volala do jeho kanceláře… všude ji poznávali, všude ji znali a nevyhnutelně byla středem pozornosti. Neměla prakticky šanci být nenápadná, což je pro povolání špiona dost zásadní.
I přesto byla Mata Hari v roce 1917 zatčena na základě obvinění, že je dvojitou agentkou. Francouzské úřady neměly téměř žádné důkazy, ale válečné ztráty země byly tak ničivé, že v zájmu národní morálky musel někdo vzít vinu na sebe. Žalobce Maty Hari u válečného soudu Pierre Bouchardon se nesoustředil na její činy, ale na její charakter: byla svobodomyslná, zhýralá, internacionální, se sklonem přepisovat svou minulost. Nevadilo, že tyto vlastnosti z ní v době míru udělaly hvězdu. Ve válce stačily k jejímu odsouzení.
Dne 25. července 1917 ji francouzská vojenská vláda shledala vinnou ze špionáže. Nizozemská vláda ve prospěch své občanky, která byla popravena poté, co několik měsíců snášela podvýživu a věznění v podmínkách zamořených škůdci, nijak výrazně nezasáhla. Mýty se začaly vytvářet ihned po jejím setkání s popravčí četou. Šířily se zvěsti, že francouzští kati stříleli slepými náboji, což jí umožnilo uniknout. Pravda byla mnohem méně romantická: Po zastřelení byly její ostatky věnovány k pitvě lékařské fakultě pařížské univerzity. Přes veškerou poptávku, kterou její tělo předtím vyvolalo, o něj po její smrti nikdo nestál.