Cesta Karla IV. do Francie: Co přimělo nemocného císaře k daleké misi?

Psal se rok 1377, když se český král a římský císař Karel IV. rozhodl k cestě do daleké Paříže. Musela to být velice překvapivá zpráva, neboť francouzští panovníci v zásadě neuznávali autoritu římského císaře nad západním křesťanstvem, nadto se Karel netěšil nejlepšímu zdravotnímu stavu. Co přimělo slavného vládce k podniknutí daleké cesty?

Francie v době Karlově

Je všeobecně známo, že císař Karel strávil ve Francii dětství – přivedl jej sem jeho otec Jan Lucemburský. Tehdy ve Francii vládl král Karel IV. Sličný, poslední Kapetovec v přímé linii a syn slavného krále Filipa IV. Sličného. Byl to právě Karel IV. Sličný, od kterého získal český kralevic při biřmování jméno Karel.

Karel zde vyrůstal, získával první kontakty s politickými akty a skrze sňatek s Blankou z Valois jej připnul k nastupujícímu královskému rodu z Valois. Karel IV. Sličný totiž zemřel bez mužských potomků a Kapetovci v přímé linii vymřeli. Moci v zemi se chopil Blančin bratr Filip VI. z Valois – to však neuznal anglický král Eduard III., který byl po matce vnukem Filipa IV. Sličného. Konflikt vyústil v neslavně proslulou stoletou válku, v níž našel roku 1346 smrt i Karlův otec Jan.

Filip VI. a jeho syn Jan II. nebyli v bojích příliš úspěšný: Jan II. se dokonce ocitl v anglickém zajetí! Karel se mezitím stal roku 1346 římským králem a roku 1355 dokonce císařem. Jeho vztah k Francii se musel změnit: mezi Francií a Svatou říší římskou existovaly jisté třecí plochy. Karel navíc kvůli situaci v Říši uzavřel roku 1348 spojenectví s anglickým králem Eduardem!

Když roku 1364 zemřel Jan II. Dobrý, octl se na francouzském trůnu schopný král Karel V. Moudrý. Tomu se podařilo zvrátit průběh stoleté války ve prospěch Francie. A právě tento král obdržel roku 1377 zprávu, že římskoněmecký císař – který byl mimochodem jeho strýcem – plánuje návštěvu Francie.

Obavy francouzské koruny

Karel IV. proslul svou zbožností a také svou posedlostí relikviemi. Právě jako honbu za relikviemi oficiálně interpretoval i svou cestu do Paříže. Francouzský král samozřejmě nemohl příjezdu svého císařského strýce zabránit, ač radost z toho neměl. Bál se, že císař bude na francouzské půdě demonstrovat svou moc.

Dokonce proto zdržel císařův příjezd do francouzského království. Císař, zužovaný dnou, která mu chvílemi dokonce znemožňovala pohyb, se tak do Francie vydal až roku 1378. Ve francouzských městech byl vítán střídmě, neboť nejvyšší osobou ve Francii byl francouzský král. Po cestě stárnoucí Karel navštívil St. Denis, aby zde strávil čas u hrobů francouzských králů. Pak už zamířil do Paříže.

Do Paříže jel i císařův syn, římský král Václav. Před Paříží se setkali s Karlem V. Moudrým, který se zde zjevil na bílém koni. Na císaře a jeho syna pak čekal kůň černý. To mělo svůj symbolický význam: panovník Svaté říše římské vjížděl do měst na bílém koni. Byla to součást císařského majestátu. Karel V. tak opět zasáhl, aby císař svou moc nedemonstroval.

Tajemná rada králů

Je jasné, že stárnoucí Karel neplánoval dlouhou cestu jen proto, aby se zde pokochal nad relikviemi. Jeho cíle byly mnohem vyšší, o nich ale kronikáři mlčí. Předpokládá se ale, že králové spolu řešili neslavné avignonské zajetí papežů, pozice francouzského krále v arelatském království (součást Burgundska) a politiku na středovýchodě Evropy.

Polský a uherský trůn totiž držel jeden muž, který neměl mužské potomky – Ludvík I. Veliký z rodu Anjouovců. Jeho starší dcera Kateřina měla za muže syna Karla V. Ludvíka Orleánského, mladší dcera Marie si měla vzít Zikmunda Lucemburského. Vznikala tak otázka, kdo zaujme který trůn. Původní předpoklad byl, že Uhersko (společně s neapolským královstvím) převezme Ludvík Orleánský, zatímco polskou korunu si na hlavu nasadí Zikmund Lucemburský. Tato koncepce však vzala později za své…

Aby ovšem Karel získal výhodnou pozici pro vyjednávání, musel něco nabídnout. To něco bylo Arelatské království, o které Francie usilovala. Karel, který si v minulosti nasadil na hlavu arelatskou korunu, nyní jmenoval říšským vikářem pro Arelatsko dauphina (francouzského následníka trůnu) Karla VI. Výměnou za to měl mít volné ruce ve středovýchodní Evropě.

Návštěva trvala třináct dní a Karel IV. zde vzpomínal na mládí a obdivoval majestátní architekturu v Paříži. Pak se již vypravil zpět domů. Po cestě se ještě zastavil na lucemburském dvoře, kde přiměl svého bezdětného bratra Václava, aby za svého dědice prohlásil Karla a jeho potomky.

Zdroj: FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Praha, 1978. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě: díl druhý. Praha, 1939. ŽŮREK, Václav. Karel IV.: portrét středověkého vládce. Praha, 2018. SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: život a dílo : (1316-1378). Praha, 1979. SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346-1378). Přeložil Markéta MAUROVÁ. Praha, 1999. SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha, 2003.