Bethlem: první anglická psychiatrická léčebna měla hrůznou pověst. Choroby se zde léčily hrůznými způsoby

Bethlem Royal Hospital byl prvním anglickým ústavem pro léčbu duševních chorob a po mnoho let místem nelidských podmínek. Jeho přezdívka – Bedlam – se stala v angličtině synonymem pro chaos nebo šílenství. Ústav byl dokonce oblíbenou londýnskou atrakcí pro diváky hledající vzrušující morbidní podívanou, píše server HistoryExtra.

Bethlem byl založen v roce 1247 a po většinu své historie odrážel tehdejší názory na léčbu a péči o lidi s duševními chorobami. Nicméně byla tu temnější období, kdy se nemocnice stala konzervativní, tajnůstkářskou a nakonec i zneužívající při péči o pacienty. To trvalo více než století a navzdory pozdějším reformám vedlo k trvalému spojení termínu ‚Bedlam‘ s čímkoli chaotickým nebo neukázněným.

„Člověk si těžko dokáže představit lidskou bytost v degradovanějším a brutálnějším stavu, než v jakém jsem našel tuto ženu.“ Žena, jménem Anna Stone, byla nalezena nahá, špinavá a připoutaná s několika dalšími ke zdi vlhké, temné kamenné cely.

To bylo jedno z několika hrozných zjištění inspektorů v londýnském blázinci Bethlem, až v roce 1814. Ačkoli měl Bethlem Royal Hospital (jeho oficiální název, i když byl běžně známý jako Bedlam) být nejpřednějším psychiatrickým ústavem v Británii, inspektoři uzavřely, že připomíná spíše psí boudu.

Dobové léčebné postupy byly spíše vražedné

Po většinu své historie byl Bethlem jediným specializovaným ústavem pro duševně choré v Británii, což automaticky činilo jeho lékařský personál předními odborníky na diagnostiku a léčbu duševních chorob. Středověké myšlení považovalo šílenství za nemoc těla, nikoli mozku, kterou bylo možné léčit silnými léky k očištění jedince.

Myslelo se, že všechny duševní choroby lze vyléčit vyvoláním opakovaných záchvatů zvracení a průjmu a krvácením z žil. Kůže byla zraňována žíravými látkami a pacienti umístěni do studených koupelí. Tento ukrutný režim trval tak dlouho, dokud to síly dovolily. To nevyhnutelně vedlo k úmrtím.

Tato léčba byla stále všeobecně přijímána v roce 1676, když se Bethlem přesunul ze své stísněné středověké budovy na Bishopsgate do nádherného a zdobeného ústavu v Moorfields. Zůstal jediným britským zařízením pro duševní zdraví. Vyvinul si tak nepotistickou tradici, kdy lékařské pozice přecházely mezi přáteli a rodinou, a kruté léčebné metody se tak držely.

Pokusy o reformy vyvolaly válku lékařů

V 18. století zaznamenal Londýn rychlý nárůst počtu obyvatel. Bethlem měl kapacitu pro něco málo přes 120 pacientů a dlouhý seznam čekatelů na přijetí. V důsledku toho se kolem Londýna objevily mnohé soukromé blázince. Mnohé z nich byly vlastně jen neregulovanými věznicemi, kam lidé zavírali naprosto zdravé, ale nepohodlné příbuzné.

V roce 1750 vytvořila skupina lékařských reformátorů progresivní alternativu k Bethlemu – St Luke’s Hospital. Instituce se nacházela přímo naproti Bethlemu a její vedoucí lékař byl moderní William Battie. Na rozdíl od tradičního lékařského myšlení doby Battie veřejně odsoudil pouštění žilou, používání žíravin, opiátů, studených koupelí a vyvolávání zvracení. Místo toho prosazoval „odstranění pacientů ze všech objektů, které jsou známé jako příčiny jejich poruchy“.

Hlavní lékař Bethlemu John Monro (syn předchozího lékaře Jamese) s Battieho metodami silně nesouhlasil. Napsal, že „nejpřiměřenější a nejkonstantnější léčbou je vyprazdňování“ a že „nikdy neviděl nebo neslyšel o špatných účincích zvracení“. Oba lékaři veřejně bojovali a propagovali své názory v knihách, které byly, kupodivu, široce přijímány jako oboje správné.

Nebyly to jen názory lékařů, které odlišovaly oba ústavy. St Luke’s léčil své pacienty individuální diagnostikou a péčí. Základem bylo čisté, klidné prostředí. Možná nejvíce revoluční ze všeho bylo, že St Luke’s neumožňoval vstup platícím návštěvníkům, což Bethlem po staletí dovoloval.

Do Bethlemhemu se chodilo jako do cirkusu

V 50. letech 18. století Bethlem přijímal desetitisíce platících návštěvníků ročně, čímž se stal jednou z nejlepších turistických atrakcí Londýna. Většina návštěvníků nepřišla obdivovat upravené zahrady nebo zdobenou architekturu, ale navštívit ústavní pacienty. Za pouhou penci mohl kdokoli získat vstupenku a dívat se na, provokovat nebo zneužívat pacienty.

Hlavně ze zápisků některých návštěvníků máme informace o tom, jaké podmínky v Bethlemu panovaly.

Zápisky diaristy Neda Warda jsou jedním příkladem. Navštívil Bethlem v roce 1699 a ocitl se v děsivém světě hluku a nepořádku. „Slyšeli jsme takové rachotání řetězů, bušení do dveří, výkřiky, hulákání, zpěv a rachot, že jsem si mohl myslet jen na… [vidinu] kde se zatracení uvolnili a vzali peklo útokem.“

S pacienty zamčenými v jejich celách se Ward mohl připojit k ostatním návštěvníkům a provokovat a posmívat se přes mříže a kukátka. Někteří vězni byli slovně uráženi, zatímco jiní byli provokováni k dělání nebo říkání nesmyslných věcí. Ti, kteří nebyli schopni konverzace, se snažili odradit návštěvníky tím, že plivali nebo házeli své výkaly skrz mříže.

Konečně, po staletí těchto praktik, guvernéři Bethlemu v roce 1770 návštěvy veřejnosti zakázali. Není to zas tak překvapivé, když uvážíme, že nemocnice byla v zanedbaném stavu a že si neustále stěžovali obyvatelé sousedství. Ale i přes snahy o modernizaci péče o duševně choré a o odstranění neetického zacházení, které Bethlem bylo známé, bude po mnoho let jméno Bethlem synonymem s chaosem a nelidským zacházením s pacienty.

Modernizace a pokrok

V průběhu 19. století začaly být ve společnosti patrné změny v přístupu k duševnímu zdraví. Veřejnost i odborníci začali více kritizovat nelidské zacházení a volali po reformách. Bethlem Royal Hospital se stal symbolem těchto potřebných změn. V druhé polovině 19. století se díky práci reformátorů jako byl John Conolly a dalších začal měnit přístup k léčbě. Conolly nebyl zastáncem fyzických omezovacích prostředků, jako byly řetězy a pouta.

Jedním z klíčových momentů byl rok 1815, kdy se Bethlem přesunul do nové budovy v St George’s Fields. Nová budova nabízela modernější zařízení a lepší podmínky pro pacienty. Nicméně, staré praktiky se nevytratily přes noc. Bylo potřeba dalších reforem, aby se péče o duševně choré skutečně zlepšila.

Bethlem postupně modernizoval a začal se transformovat na kvalitnější zdravotnické zařízení. V roce 1930 se Bethlem opět přestěhoval, tentokrát do nových prostor v Beckenhamu, jižně od Londýna.

Dnes je Bethlem Royal Hospital součástí South London and Maudsley NHS Foundation Trust a je skutečně jedním z předních psychiatrických zařízení v Británii. Nabízí širokou škálu služeb pro duševně nemocné a zaměřuje se i na výzkum a inovace v oblasti psychiatrie.

Zdroj: HistoryExtra