Zkrášlování v době nouze: Když nebyla řasenka, líčily se řasy černým krémem na boty
Ve dvacátém století se líčení proměnilo z tajné domácí alchymie na každodenní rituál. Z peněženek vykukovaly pudřenky, v kabelkách cinkaly rtěnky a v koupelnách se míchaly provizorní směsi, když obchody zrovna zely prázdnotou.
Jaké triky a výstřelky se v minulém století skutečně používaly – a proč? Co z nich byl chytrý nápad a co jen nouzové řešení, které bychom dnes raději neopakovali?
Od studu k viditelnému líčení
Ještě na přelomu století se výrazné barvy považovaly za nevhodné a mnoho žen si tvář přibarvovalo potají. Teprve dvacátá léta přinesla velký zlom: tenké vykreslené obočí, tmavě orámované oči a srdíčkovitý „cupid’s bow“ na horním rtu se staly symbolem nové svobody a moderního stylu. Do ulic se dostalo to, co dřív patřilo spíš na divadelní scénu – a společnost to začala tolerovat i obdivovat.
Řasenka ze špalíčku a kapka slin
Ještě dlouho před tím, než se z řasenky stal hotový kartáček v tubě, existovala jako tvrdý špalíček. Kartáček – nebo jen štěteček – se navlhčil a barva se z bloku nabrala a rozčesala do řas. Běžné bylo aktivovat barvu prostě slinou. Celé se to vešlo do malé krabičky s miniaturním zrcátkem. Dnes to zní nepatřičně, ale v éře skromných koupelen a cestovních pouzder to byl každodenní rituál.
Rtěnka jako drobná vzpoura
Třpyt červených rtů měl během války i symbolickou rovinu. Úřady i média připomínaly, že „udržet si vzhled“ znamená udržet si náladu – a červená jako barva odvahy se stala malým, každodenním projevem vzdoru. Výroba kosmetiky sice pokulhávala, ale úplně se nezastavila právě kvůli morálce – viditelné líčení bylo vnímáno jako signál odhodlání.
Když není z čeho – válečné vychytávky
Druhá světová válka celkově ale obrátila kosmetiku naruby. Makeup se stal součástí morálky, ale zároveň byl drahý a hůř dostupný, takže nastoupily domácí náhražky. Dočernění řas řešilo černidlo na boty nebo saze, rty barvila šťáva z červené řepy a jako pudr posloužily práškové směsi z domácích zásob. Objevovaly se i improvizované makeupy z másel a mastí, které imitovaly krytí, byť na úkor komfortu. Nebylo to bezpečné ani ideální, ale fungovalo to a hlavně to bylo k mání.
Také nylonové punčochy šly na vojenské padáky a z výloh zmizely. Místo nich se objevily „tekuté punčochy“ – tělové líčidlo na nohy – a celé kouzlo završil pečlivě nakreslený šev černou tužkou vzadu po lýtku. Dobové fotografie zachycují i chytré pomůcky, které brázdu vedly rovně jako podle pravítka, a dokonce existovaly i obchodní pulty, kde personál lidem šev na nohu profesionálně domaloval. Na tanečním parketu pak nikdo neřešil, zda jde o hedvábí, nebo jen dobře zvládnutý optický trik.
Po válce: vlny trendů
Poválečná léta přinesla hustší řasy a přesné linky, padesátky hrály na „panenkovský“ kontrast, šedesátky zbožňovaly výrazné řasy a grafické linky, sedmdesátky bronz a osmdesátky barvy, devadesátky zase mat. Estetika se střídala jako móda sukní, ale mnoho postupů zůstalo: tenké obočí se vracelo, černá linka přežila vše a rudé rty nikdy nezmizely. Stačí prolistovat souhrny trendů napříč stoletím, aby bylo vidět, jak se cykly opakují.
Co si z toho vzít dnes
Mnoho improvizací z minulosti by dnešní dermatologové nedoporučili. Černidlo na boty ani saze do očí nepatří, ocet, líh či jiné domácí chemické pokusy mohou podráždit kůži. Vděčně proto vzpomeňme na to, že někdejší nouzovky nahradily bezpečnější produkty – a inspirujme se spíš atmosférou doby než jejími recepty.
Století ženského líčení je příběh vynalézavosti. Když nebyly peníze ani zboží, pomohla fantazie a špetka umu. Ať už vás láká nádech dvacátých let s vykresleným srdíčkovým rtem, nebo jen zvědavost nad triky našich babiček, je dobré vědět, odkud se vzaly – a že elegance často vznikla z nedostatku. Není nutné nic kopírovat do posledního tahu; stačí si vypůjčit náladu, přesnost ruky a odvahu.
Zdroje: britannica.com, smithsonianmag.com, i60, Poznat svět
