Tohle není hollywoodská komedie: CIA skutečně udělalo z kočky tajnoho agenta a nasadilo do Kremlu. Skončilo to fiaskem, které baví svět
V 60. letech se CIA pustila do nápadu, který zní jako scénář z filmu. Cíl byl jednoduchý na papíře a složitý v praxi: využít kočku jako nenápadný odposlech v blízkosti sovětských diplomatů. Kočky se kolem ambasád pohybovaly běžně a nikdo jim nevěnoval pozornost. Zpravodajci v tom viděli výhodu.
Jak měl „špion“ fungovat?
Vybranou kočku čekal zákrok u veterinárního chirurga. Do zvukovodu jí implantovali miniaturní mikrofon. Pod kůži u lebky umístili malý vysílač. Do srsti propletli tenkou anténu. Tak vznikl způsob, jak nenápadně nahrávat rozhovory v otevřeném prostoru, třeba na lavičce v parku. Technika tehdy byla na hraně možností. Všechno muselo být extrémně malé a lehké. Největší slabinou byly baterie: zabíraly místo, rychle se vybíjely a omezovaly dobu nasazení.
Naráželo se i na prostou biologii. Kočky mají svou hlavu a řídí se vlastní motivací. Když mají hlad, jdou jíst. Když je něco upoutá, změní směr. CIA se pokusila tyto „rušivé“ potřeby omezit další úpravou a výcvikem. Z praxe se ale rychle ukázalo, že spolehlivost zůstává problémem.
První nasazení a legenda o taxíku
Zkušební akce proběhla u parku nedaleko sovětské ambasády ve Washingtonu. Úkol byl jasný: vypustit kočku tak, aby se přiblížila ke dvěma mužům a zachytila jejich rozhovor. V oběhu dlouho kolovala historka, že zvíře po vypuštění okamžitě přejel taxík a mise skončila fiaskem. Pozdější interní vzpomínky některých lidí z technické složky CIA tenhle dramatický detail zpochybnily. Popisují spíš širší soubor neúspěchů při terénních testech: kočka chodila jinam, než měla, různě se rozptylovala a operátoři nad ní zkrátka neměli kontrolu. Ať už to bylo s taxíkem jakkoli, podstata je jasná: agentura nedokázala zajistit opakovatelnou, bezpečnou a diskrétní činnost v reálném prostředí.
Kolik to stálo a proč to skončilo?
Projekt byl oficiálně zrušen v roce 1967. Interní závěr zněl, že i když lze kočku na krátké přesuny částečně vycvičit, „environmentální a bezpečnostní faktory“ dělají z nasazení v cizím prostředí nepraktickou a riskantní věc. Odhady uvádějí, že program „spálil“ kolem 20 milionů dolarů. Na tehdejší poměry to byly obrovské peníze. Nutné je zmínit, že projekt měl nulový zpravodajský přínos. Veřejnost se o projektu dozvěděla až po roce 2001, kdy se objevily odtajněné dokumenty a vzpomínky účastníků.
Kočky, holubi, ryby i „hmyz“
Acoustic Kitty nebyl jediný pokus přenést „inspirované přírodou“ nápady do praxe. CIA v době studené války zkoušela i holuby s miniaturními fotoaparáty. Ptáci se ztráceli v hejnu a létali nízko, takže snímky mohly být překvapivě detailní. Vznikl také robotický „sumec“ – nenápadné bezosádkové vozidlo pro odběr vzorků vody. A do vitríny kuriozit patří i „Insectothopter“, miniaturní dron tvarovaný jako vážka. Ten sice uměl letět, ale nezvládal ani obyčejný vítr. Část těchto zařízení nebyla nikdy operativně nasazená, přesto posouvala vývoj miniaturní techniky a zakládala nové obory.
Podobně experimentovala i druhá strana. Sověti cvičili psy s výbušninami proti tankům. Využívali také krysy a další zvířata pro různé formy doručování či skrývání materiálu. Obě strany tak ukazovaly stejný trend: kde lidé vzbuzují pozornost, zvíře může splynout s prostředím.
Co si z toho vzít?
Acoustic Kitty zůstává symbolem doby, kdy se v touze po náskoku zkoušelo téměř vše, co bylo technicky myslitelné. Program ukázal limity biologie i tehdejší elektroniky. Kočka s implantáty se prostě nechovala jako dron s autopilotem. Zpravodajské prostředí je navíc chaotické: doprava, hluk, lidé a zvířata. I malá odchylka z plánované trasy dokáže zhatit celé nasazení.
Zároveň platí, že podobné projekty posouvají hranice. Miniaturní mikrofony, vysílače a napájení, které tehdy vznikaly, přispěly k rychlejšímu vývoji malých senzorů. Dnešní mikrotechnologie a „bio-inspirace“ v robotice na tyto zkušenosti navazují, ale zpravidla bez zvířecího utrpení a s daleko vyšším důrazem na etiku i bezpečnost.
Zdroje: Securitymagazin.cz, Cs.wikipedia.org, Cia.gov, Smithsonian Mag
