Nebyly to bitvy ani turnaje. Většinu středověkých rytířů zabil intimní problém, o kterém se styděli mluvit

Středověcí rytíři čelili nejen bitvám a turnajům, ale i nenápadnému a bolestivému nepříteli. Hodiny strávené v sedle v těžkém brnění, prach a nedostatek hygieny se podepsaly na jejich zdraví víc, než by si sami připustili. Mnohé z nich netrápily rány z boje, ale intimní nemoc, o níž se tehdy nahlas nemluvilo a která dokázala zničit zdraví, život i pověst.

Když si dnes představíme rytíře, vybaví se nám lesk zbroje, udatnost v boji a hrdinské činy zaznamenané v kronikách. Jenže středověký život nebyl zdaleka tak romantický, jak si ho často malujeme. Dlouhé cesty, tvrdý trénink a neustálý pobyt v sedle koně v kombinaci s těžkým brněním přinášely zdravotní problémy, které si vybíraly svou daň. Jedním z největších a přitom často zamlčovaných byla anální píštěl, bolestivé onemocnění, které mnohé bojovníky vyřadilo z boje dříve než nepřátelský meč.

Skrytá rána pod brněním

Anální píštěl je chronický zánětlivý kanál, který propojuje vnitřní část konečníku s kůží v jeho okolí. Často vzniká jako důsledek neléčeného abscesu, kdy nahromaděný hnis pronikne ven a vytvoří nepříjemný otvor. Nemoc provází výtok hnisu, bolesti, svědění i krvácení a bez lékařského zásahu se sama nezahojí.

Rytíři byli k tomuto problému zvlášť náchylní. Seděli celé hodiny v sedle, často ve vlhkém a špinavém prostředí, což zvyšovalo riziko infekcí. Kůže v sedací oblasti byla podrážděná a odřená, čímž se snadno vytvořily rány náchylné k zánětům. Pro muže, kteří byli symbolem síly a odvahy, byla taková nemoc nejen fyzickým utrpením, ale také zdrojem hlubokého studu a někdy i ztráty společenského postavení.

Léčba ve středověku

Tehdejší medicína nabízela jen málo účinné pomoci. Pacienti spoléhali na ranhojiče, kteří zkoušeli byliny, masti a bolestivé prořezávání ran. Často tím spíš zhoršili stav a infekce se šířila dál.

Někteří lékaři ve středověku se snažili píštěl operovat a vymýšleli k tomu vlastní nástroje i postupy. Výsledek byl ale nejistý a často záleželo spíš na síle a odolnosti nemocného než na samotném zákroku. Ti, kteří se k operaci odhodlali, dokázali v několika případech ulevit od bolesti a někdy dokonce zachránili život.

Mnozí lidé se však zákroku báli a raději snášeli bolest i riziko dalších komplikací. Pro rytíře to často znamenalo konec jejich působení v poli, protože dlouhé hodiny v sedle a těžký výcvik byly pro nemocného téměř nesnesitelné.

Nemoc, která přežila staletí

Ačkoliv bychom čekali, že taková choroba už zmizela, stále se s ní lidé potýkají. Dnes ji lékaři umí odstranit chirurgicky a léčit antibiotiky, přesto je běžná tam, kde chybí dostupná zdravotní péče.

Nemoc se tedy nepodařilo vyhubit, jen ji umíme zvládat. Dnes máme výhodu, o které se lidem ve středověku ani nesnilo. Díky lepším hygienickým podmínkám a zkušeným lékařům se píštěl dá poznat hned na začátku a včas léčit. To, co dříve rytíře vyřadilo z boje a přineslo jim dlouhé týdny bolesti, je dnes nemoc, kterou lze zvládnout a úspěšně vyléčit.

Ani tak to není nic příjemného. Umí člověka připravit o síly a vyčerpat i psychicky, ale dnešní medicína ve většině případů zabrání horším následkům a dokáže nemocným vrátit plnohodnotný a aktivní život.

Poselství z dávných časů

Píštěl nám připomíná, že rytíři nebyli nepřemožitelní bojovníci, ale lidé s těly náchylnými k nemocem a zraněním. Stačila malá odřenina, špatná hygiena nebo zanícená kůže a mohlo to rozhodnout o jejich osudu dříve než čepel protivníka.

Nemoc, která kdysi vyvolávala strach a stud, je dnes důkazem, jak velký význam má rozvoj medicíny a dostupná péče. Ukazuje, že i drobné a skryté potíže dokážou změnit osudy těch, které historie oslavuje jako hrdiny. Připomíná nám, že lidské tělo zůstává stejně křehké a že čistota a včasná lékařská pomoc patří k nejcennějším výdobytkům současného světa.

Zdroje: Cracked, darmsprechstunde.de, University of Glasgow Library