Kdo ve skutečnosti postavil Národní divadlo: Národ sobě? Ani náhodou. Toto je největší lež, co Čechům říkají v hodinách dějepisu
Příběh o vniku Zlaté kapličky se často vypráví jako pohádka o tom, jak si ji lidé postavili z vlastních těžce vydělaných peněz. Příběh krásně hřeje u srdce, má slogan „Národ sobě“ a funguje jako instantní důkaz soudržnosti. Jenže když poodhrnete oponu, vykoukne mnohem pestřejší a realističtější scéna.
A teď si představte, jak by zněla hodina dějepisu, kdybychom ji vyprávěli bez nánosu legend. Odkud tekly peníze? A kdo skutečně držel v ruce pravítko, dláto a maltu?
„Národ sobě“: hezký slogan, složitá realita
Motto na Hynaisově oponě je dokonalá zkratka, ale realita financování byla poněkud složitější. Krajíček rozhodně ukrojily sbírky – od spolků, škol i jednotlivců. Jenže vedle nich přišly tučné obálky od měst a šlechty: Lobkovicové poslali 6 000 zlatých, Chotkové přes 4 500, Kolowrat-Krakovský 4 000. Objevují se i jména Schwarzenbergů, Kinských či Černínů. Přispívala i nastupující buržoazie: Ringhoffer, Rott a další.
Do pokladny navíc přitékaly příjmy z prodeje darů (od bazarů dam na Žofíně až po kuriozity), a také velká národní loterie z let 1877–78, která vynesla přes 238 000 zlatých. Po požáru roku 1881 se zvedla nová vlna solidarity – za pouhých 47 dní se vybral milion zlatých. Celkové příjmy evidované mezi 21. 8. 1850 a 30. 6. 1884 skončily na 3 204 129 zlatých. To není folklór, to jsou účetní knihy.
Císař, rodina i provincie: peníze z druhé strany barikády
Příběh by bez systému podpory shora nevyšel. Císař František Josef I. dal už při návštěvě výstavy návrhů v roce 1866 osobní dar 5 000 zlatých, později přidal dalších 13 000. Po požáru pak od císařské rodiny dorazilo 26 000 zlatých. Přispěl i Zemský výbor Království českého (14 700 zlatých). Zkrátka, státní a panovnické peníze nebyly výjimkou, ale významnou součástí rozpočtu. Tvrdit, že vše zaplatil lid, je tedy líbivá, leč nepřesná informace.
Kdo ho navrhl a kdo ho znovu postavil
Za architekturou stojí dvě klíčová jména. První budovu v novorenesančním stylu navrhl Josef Zítek. Otevřela se 11. června 1881, aby po jedenácti představeních přišly dokončovací práce a 12. srpna 1881 osudový požár. Rekonstrukci vedl Zítkův žák Josef Schulz: citlivě doplnil dispozice, rozšířil areál a zachoval stylovou jednotu. Znovuotevření proběhlo 18. listopadu 1883 Smetanovou Libuší.
A pak jsou tu ti bezejmenní: zedníci, tesaři, kováři, kameníci, štukatéři. V době, kdy úředník bral ročně kolem 300 zlatých a zedník denně okolo 1 zlatého a 3 krejcarů, odvedli tisíce hodin ruční práce. Bez jejich řemesla by žádný palác z idejí ani zlatých mincí nevyrostl. Kdo tedy postavil divadlo? – architekti ho vymysleli, mecenáši zaplatili, ale teprve řemeslníci ho skutečně postavili.
Proč se legenda drží
Mýty nejsou lži – jsou to příběhy, které zjednodušují realitu, aby šla snadno předat dál. „Národ sobě“ je silný příběh s jasným morálním poselstvím: umění je veřejná věc a společná pýcha. Po požáru bylo tohle heslo navíc emocionálním motorem nové sbírky. Jenže jako každá zkratka vytlačila všechno, co se nevešlo do sloganu: roli šlechty, měst, státu, císaře, loterií i pojišťovny. A s nimi i celou politiku 19. století – od Bachova absolutismu přes burzovní krach roku 1873 až po staročechy a mladočechy, kteří se o divadlo politicky přetahovali.
Co si z toho odnést dnes
Místo střetu lid vs. elity nabízí Zlatá kaplička lepší pointu: velké věci vznikají, když se potkají ambice, talent a peníze z mnoha kapes. Jedni dávají nápad a dary, druzí otevírají veřejné rozpočty, další zapnou loterie a někdo nakonec vezme do ruky kladivo. „Národ sobě“ může dál viset na oponě – jen si u něj zvykněme číst drobným písmem ještě pár dodatků. Bez nich je to spíš reklama než historie.
Zdroje: medium.seznam.cz, ct24.ceskatelevize.cz, wikipedia.org, archiweb.cz, youtube
