Hranice smrti: Někteří lidé tvrdí, že se dostali na druhou stranu
Náš pozemský život končí smrtí. Pro mnohé může znamenat pouze prázdnou nicotu, pro některé třeba odchod jejich nesmrtelné duše do ráje a pro další jen nekonečný spánek. Často se však o smrti nechceme otevřeně bavit – máme z ní strach a ani ji nedokážeme k ničemu pořádně přirovnat, protože jsme se s ní zatím nikdo nesetkal. Jsou ovšem i tací, kteří dotek smrti prožili na vlastní kůži, přežili jej a chtějí o tomto neobvyklém zážitku vyprávět.
Pod fenoménem tzv. klinické smrti rozumíme stav, během něhož vypoví funkce srdce a plic, avšak centrální nervová soustava je i přesto nadále schopna pracovat. Její trvání je velice krátké a člověk již během 5 až 6 minut umírá. V této fázi nicméně organismus stále žije a můžeme jej například pomocí resuscitace zachránit a oživit. Od „opravdové smrti“ se tedy liší především tím, že při ní máme naději na přežití, zatímco smrt je neodvolatelná a navrátit se z ní nelze.
Co zažijeme po smrti?
Právě díky tomu, že je mozek v této chvíli ještě stále při smyslech (ač pouze v omezené míře), si přeživší klinické smrti dokáží pamatovat různé obrazy a pocity, které během ní spatřili či zažili. Jejich prožitky se v mnoha směrech setkávají a vypráví zejména o několika podobných jevech. Z výpovědí, která posbíral během svého výzkumu psycholog Raymond Moody, zobecněně vyplývá následující:
Úžasné pocity
V momentu, v němž člověk umírá, se cítí nanejvýš nepříjemně, avšak tyto těžkosti a nepohodu v okamžiku vystřídá náhlá radost, mír, láska a klid. Podle dotazovaných se jednalo o nepopsatelně krásné pocity, jaké ještě nikdy nezažili.
Světlo na konci tunelu
Následně člověk cítí, že se odděluje od svého fyzického těla a neuvěřitelnou rychlostí proplouvá dlouhým temným tunelem či prostorem kamsi do neurčita. Jeho konec představuje nejčastěji pohled na sebe sama – sleduje své tělo, jak se kolem něj hýří doktoři a snaží se ho znovu přivést k životu. Ti, co tento „pohled diváka“ zažili, uvádějí, že jim chvíli trvalo, než se sami na lůžku poznali.
Zjevení
Přeživší se dále zmiňují o svých blízkých z rodiny i přátel, a to jak těch zemřelých, tak i živých. Na základě jejich výpovědí se jim zjevili, aby je přivítali a nabídli pomocnou ruku. K nim se posléze přidává bytost, jakýsi milující duch obklopen jasnou svatozáří. Beze slov promítá člověku jeho život a pobízí jej k jeho ohodnocení.
Syndrom návratu
Když se pacient probudí zpět, mívá problém se začleněním do společnosti, protože nejenže postrádá pociťovanou blaženost, ale ani svůj prožitek nedokáže popsat „pozemskými“ slovy. Pro společnost je navíc slovo smrt těžkým tématem ke konverzaci, kterému se raději vyhýbají, a tak zůstávají tyto silné zážitky nevyslechnuté.
Duchovní pohled
„Život po životě“ se netýká pouze věřících lidí. Nejen podle Raymonda Moodyho, klinickou smrtí si prošli lidé různých vyznání, a to i ti nevěřící. Z jejich výpovědí lze však vyčíst, že tento prožitek jejich víru buďto prohloubil nebo je k víře minimálně nasměroval. Lidé klinickou smrt považují za novou příležitost či možnost zlepšení svého dosavadního žití. Silné zážitky přiměly přeživší k hlubokému rozjímaní nad životem a smrtí.
Vědecký pohled
Oblast klinické smrti vyžaduje ještě četné vědecké výzkumy, nicméně doktoři se k oněm prožitkům staví spíše skepticky a prosazují zejména nedostatek kyslíku v mozku. Je tedy sice pravdou, že nervová soustava zůstává funkční, ale jen omezeně. Může se také jednat pouze o halucinace nebo o stav navozený drogami či léčivy.
Jaké to tedy je, zemřít?
Na tuto otázku nedokáže nikdo z nás jasně odpovědět. Jednotlivé prožitky lidí, kteří se na výzkumu podíleli, jsou zcela unikátní. Každý z nich se navíc setkal s něčím více či méně odlišným od ostatních. Je pro nás tedy takřka nemožné je jakkoli zobecnit. Jako odpověď však můžeme použít slova Raymonda Moodyho, který ji výstižně shrnuje ve své knize Život po životě: „Lidé s prožitkem blízkosti smrti prožívají některé nebo všechny následující události: pocit, že jsou mrtvi, mír a bezbolestnost (dokonce během bolestivého stavu ve skutečném životě), odpoutání od těla, vstup do temného prostoru nebo tunelu, rychlý vzestup do nebe, setkání se zemřelými příbuznými nebo přáteli, ponořením do světla, poznání Nejvyšší bytosti, zpětný pohled na život a pocit neochoty k návratu do světa živých.“ Ačkoli je pro nás smrt a život po ní stále neprobádanou oblastí, podle četných svědectví se není čeho bát.
Zdroje: En.wikipedia.org, Denik.cz, Idnes.cz, NIH, Nature, Scientific American, MOODY, Raymond A. Život po životě: Úvahy o životě; Světlo po životě. Přeložil Irena JAROŠOVÁ, přeložil Boris JAROŠ. Klub čtenářů. Praha: Odeon, 1991. ISBN 8020703144.
