Anna Leopoldovna nebyla u ruského dvora populární, neboť neměla ráda alkohol

Anna Leopoldovna nikdy netoužila vládnout, ale osud z ní udělal regentku malého cara Ivana VI. Byla to katastrofa od prvního dne – neuměla rusky, obklopovala se Němci a v zemi, kde se politika odehrávala u lahve vodky, ona alkohol nesnášela. Její vláda trvala jen rok a skončila dramatickým pučem. Anna pak zemřela ve vyhnanství jako sedmadvacetiletá, sledujíc, jak se její syn mění z cara na doživotního vězně. Tohle je příběh ženy, která si nezasloužila svůj osud.

Začátky: Němka, která se ocitla v ruském pekle

Anna se vlastně ani nejmenovala Anna, původně to byla Elisabeth Katarina Christina, narodila se v roce 1718 jako dcera vévody Karla Leopolda a ruské princezny Anny Petrovny. Celý život mluvila německy líp než rusky, což byl problém. Rusové nenáviděli cizince a ona zněla cize už když otevřela pusu.

V osmnácti jí provdali do Sankt Petersburgu za prince Antona Ulricha. Byl to politický obchod, žádná láska. Regentka Anna Ivanovna chtěla posílit německý vliv v Rusku a Anna pro ni byla prostě pěšákem v té hře.

Od začátku měla smůlu – byla tichá, radši četla knihy, než flirtovala s dvořany, a vůbec nerozuměla tomu, jak funguje ruská politika. V zemi, kde se vztahy budovaly u hodovního stolu, to byla smrtící nevýhoda.

Nechtěný trůn: Z mámy se stala vládkyně přes noc

V roce 1740 zemřela regentka Anna Ivanovna a na trůn dosadili Ivana VI., Annino dvouměsíční miminko. Regentství nejdřív dostal nějaký maršál Biron, ale Anna ho po pár týdnech shodila v puči. Najednou se z mladé mámy stala vládkyně obří říše. A neměla ponětí, co má dělat.

Největší problém byl, že Anna nebyla na vládnutí vůbec připravená. Neznala ruskou politiku, nevěděla, komu může věřit a místo rozhodných příkazů pořád jen váhala a ptala se ostatních na radu. V Rusku ale panovník musí vypadat silně, jinak ho smetou.

A pak udělala tu nejhorší chybu, obklopila se německými rádci. Hrabě Ostermann, generál Münnich a další Němci, kteří v Rusku neměli žádné přátele. Ruští velmožové se cítili jako cizinci ve vlastní zemi a začali chystat vzpouru.

Katastrofa jménem střízlivost: Když nepiješ v zemi opilců

Tady byla Anna úplně mimo, neměla ráda alkohol. V zemi, kde se politika dělala u lahve vodky a kde odmítnutí přípitku je dodnes urážka, tohle byla naprostá katastrofa. Ruští velmožové si mysleli, že je buď podivínka, nebo přímo nepřítel.

Místo bujarých hostin pořádala nudné kulturní večírky s hudbou a básněmi. Zatímco tradiční ruští carové pili se šlechtou do úmoru, Anna seděla s kyselým obličejem a popíjela čaj. Pro ruské muže bylo nepochopitelné, jak někdo může vládnout, aniž by dokázal nepít.

A její manžel Anton Ulrich byl na tom ještě hůř – byl to mamánek, kterého ovládala jeho matka. V Rusku to byl skandál. Navíc oba pořád vypadali smutně a nejistě, což bylo přesný opak toho, co Rusové od svých vládců chtěli.

Politická naivita: Němci proti ruským zájmům

Anna si za hlavního rádce vybrala hraběte Ostermanna, který sice něco uměl, ale Rusové ho nenáviděli jako cizince. A všichni ostatní důležití lidé kolem ní byli také Němci. Ruská šlechta se cítila odstavená.

Tato „německá parta“ prosazovala politiku, která šla proti ruským zájmům. Místo války s Turky, kterou Rusové chtěli, tlačili na spojenectví s Rakouskem a míchání se do západních válek. Rusové nevěděli, proč by měli umírat za německé zájmy.

Nejhorší bylo, že Anna nedokázala budovat vztahy s klíčovými lidmi. Ignorovala pravoslavné kněze, kteří měli obrovský vliv na lid. Nebrala vážně gardu, která tradičně rozhodovala o ruských pučích. A hlavně podcenila Alžbětu Petrovnu, dceru Petra Velikého.

Vězenkyně vlastního trůnu

Anna byla v podstatě vězněm svého postavení. Nemohla se vrátit do Německa, ale nikdy se necítila doma v Rusku. Její dopisy z té doby ukazují ženu v hluboké depresi, která si zoufá nad osamělostí a nepochopením.

Svého syna Ivana viděla jen při oficiálních příležitostech. Dítě vychovávaly dvorní dámy podle ruských zvyků, zatímco ona byla prakticky odříznutá od mateřských povinností. Byla máma, která nesměla být mámou.

Konec: Alžběta udeří rychle a tvrdě

V noci z 24. na 25. listopadu 1741 přišel konec. Alžběta Petrovna s důstojníky vlastní gardy vtrhla do paláce a prohlásila se carevnou. Anna byla zatčena v posteli, aniž se pokusila bránit.

Puč byl tak rychlý, že Anna ani nestihla pochopit, co se děje. Během jedné noci ztratila všechno – moc, syna, budoucnost. A Alžběta ukázala přesně to, co jí chybělo – rozhodnost, schopnost získat vojáky a perfektní cit pro ruskou mentalitu.

Anna sledovala, jak se její nástupkyně zmocňuje moci s lehkostí, o kterou ona marně bojovala celý rok. Bylo to jako sledovat, jak někdo jiný žije váš život, ale žije ho správně.

Smrt v zapomnění: Konec ve dvaceti sedmi

Anna strávila posledních šest let ve vyhnanství v různých ruských pevnostech a klášterech. Žila v pohodlí, ale v naprosté izolaci od světa. Nejdřív ji vezli do Dünamünde, pak do Rigy a nakonec na ruský sever do Cholmogory.

Nejbolestivější bylo sledovat osudy jejích dětí. Ivan VI. zůstal vězněm až do násilné smrti v roce 1764, ostatní děti rozptýlili po různých místech. Anna je postupně všechny ztratila a nemohla s tím nic dělat.

Zemřela ve věku pouhých 27 let. Oficiálně na zápal plic, ale pravděpodobně na kombinaci špatných podmínek, deprese a zlomeného srdce. Žena, která rok vládla největší říši světa, zemřela v zapomnění jako politická zajatkyně.

Zdroje: Wikipedia, Britannica, valka.cz