Génius nebo šílenec? Neuvěřitelný život Alexandera Grothendiecka
Grothendieck bývá popisován jako muž, který dokázal přestavět celý svět matematiky tak, že ostatní v něm dodnes žijí, aniž si to uvědomují. Pak ale přišla prudká zatáčka: rozchod s elitním ústavem, ekologický a pacifistický aktivismus, venkovské komuny a nakonec únik do hor.
Kdo byl tenhle génius, který odvrhl kariéru na vrcholu a ponořil se do spirituality? A opravdu vstoupil do kultu a založil osadu v džungli, jak se občas říká, nebo je skutečnost prozaičtější – a zajímavější?
Dětství, zranitelnost a ohromný talent
Alexander Grothendieck se narodil roku 1928 v Berlíně, vyrůstal však ve Francii, často na útěku a v provizoriu. V poválečných letech se doslova prokousal k matematice (nejdřív v Montpellier, pak v Paříži) a během pár let se stal hvězdou. V roce 1966 získal Fieldsovu medaili, což je v oboru něco jako Nobelova cena.
Grothendieck nebyl řešitel příkladů, ale matematický architekt. Místo záplatování starých definic hledal správnou perspektivu – přejmenoval základní pojmy, spojil dříve oddělené oblasti a otevřel celé krajiny, kde šly těžké problémy vyřešit s překvapivou lehkostí.
Velký odchod: věda vs. svědomí
V roce 1970 odešel z prestižního ústavu, když zjistil, že část rozpočtu pochází z vojenských zdrojů. Nebyl to jen protest; sám sebe čím dál víc viděl jako outsidera, který nechce být součástí systému. Následovaly přednášky o ekologii a antimilitarismu, vznikla iniciativa Survivre et Vivre a i legendární epizoda s přednáškami v lesích severního Vietnamu, zatímco se nad Hanojí bombardovalo.
Komuny, sůl a zelenina: když génius zkouší „jiný život“
Kolem roku 1972 zkusil s přáteli a partnerkou žít komunitně – v domě u Paříže se střídali lidé, prodávala se mořská sůl a bio zelenina. Peníze do chodu dával často on sám, takže ho někteří v nadsázce nazývali bankou skupiny. Komunita se ale rychle rozpadla. Později se Grothendieck usadil v jižní Francii, kde podporoval další venkovské komuny a žil střídmě, často na pomezí askeze.
Spirituální obrat a dopisy z jiného břehu
V 80. letech se jeho texty posunuly k vizionářské spiritualitě. V rukopisech jako „La clef des songes“ přemítal o původu snů a existenci Boha; v novoroční „Lettre de la Bonne Nouvelle“ psal o osobních mystických prožitcích a ohlašoval nový věk. Současně se vymezoval vůči vědecké komunitě, která podle něj zneužívá sílu technologií bez mravní brzdy. To všechno ho ještě víc izolovalo.
Samota v Pyrenejích a odkaz, který roste
Na začátku 90. let se stáhl do malého domu u Pyrenejí. Adresu tajil, žil z vlastních zásob a místní mu občas nosili jídlo. Posílal dlouhá psaní, v nichž účtoval s minulostí i současníky. Zemřel v roce 2014.
Kult a osada v džungli: mýtus vs. realita
S odstupem let se jeho příběh rád vypráví ve zkratkách. Grothendieck skutečně koketoval s duchovními komunitami a komunami, které leckdo zvenčí mohl označit za sektu. Ale osadu v džungli nezaložil – realita je spíš francouzsky venkovská: krátký experiment s komunitou u Paříže, poté venkovské komuny na jihu Francie a nakonec samotářský život v horách. Džungle patří spíš k legendám, možná inspirovaným jeho přednáškami v lesích severního Vietnamu.
Proč nám tenhle příběh pořád něco říká
Je to příběh o ceně radikalismu. Grothendieck chtěl žít pravdu až do krajnosti – v matematice i mimo ni. Když mu instituce přestaly dávat smysl, odešel. Jeho ústup nebyl útěkem před prací – byl to pokus sladit myšlenky, etiku a praxi do jedné linie. Na jedné straně tak ztratil publikum, na druhé neztratil tvář. A jeho práce? Nezestárla. Naopak – čím víc se matematika rozvětvuje, tím víc se vracíme do jeho pojmů.
Zdroje: theguardian.com, newyorker.com, wikipedia.org
