Co se dělo v Praze, když v 19. století propukla epidemie cholery: Větší hrůzu si nelze představit

Prahu 19. století formovaly velké sny o moderním městě, ale i zápach špinavých dvorů, vlhké byty bez slunce a voda čerpaná z Vltavy i z mělkých studní. Když přišla cholera, zasáhla právě tyto slabiny – rychle, krutě a bez slitování. V uličkách Podskalí, na nábřežích i v předměstských chalupách se během několika dnů změnil život v boj o přežití.

A jak vypadaly pražské dny, když se nemoc rozjela naplno – kdo pomáhal, kam se vozili nemocní a co se změnilo, až epidemie odešla?

Jak nemoc dorazila do města

Cholera dorazila do Evropy v několika vlnách, ale v Praze se poprvé naplno projevila na samém konci roku 1831. Dobové prameny popisují, že do města ji přinesl jediný člověk a záhy začaly přibývat další případy. Z přibližně 100 tisíc obyvatel Prahy zemřel v roce 1831 každý čtyřiadvacátý, o rok později každý dvacátý. Tato čísla tehdy lidé četli na vývěskách a v obecních zprávách se zadrženým dechem.

Každodennost pod tlakem strachu

Nejtvrdší úder pocítila chudinská čtvrť Podskalí. Lékař a dobrovolník Jean de Carro popisoval, že navštěvoval malé, vlhké a studené příbytky, přeplněné lidmi, kde se po schodech proháněli škvoři a okna byla utěsněná mechem. Nemoc si vybírala daň právě tam, kde se tísnila bída a kde se voda sdílela s dvorem, špínou i řekou. V těchto bytech se pláč mísil s pachy dezinfekčních směsí, octa a kouře z kamen.

Lazarety, zvony a uzávěry ulic

Když počty nemocných vyskočily, radní zřizovali provizorní lazarety a místa pro izolaci. Ulice se na noc zavíraly, pohřební vozy vyjížděly dřív než pekaři a zvony zvonily častěji než kdy jindy. Vojáci i městská stráž dohlíželi na to, aby se nakažení drželi stranou, a město spoléhalo na staré recepty: větrání, kouř, ocet, byliny. Mnoho opatření mělo spíš psychologický efekt – skutečná příčina (kontaminovaná voda) tehdy ještě většině lékařů unikala.

Když válka přilila olej do ohně

Během prusko-rakouské války roku 1866 se cholera znovu rozšířila a dopadla i na české země. Do Čech ji přinesly především přesuny pruských jednotek a ubohé podmínky jejich ubytování – odtud se choroba šířila mezi civilisty. Historici odhadují, že tehdejší vlna si v zemích habsburské monarchie vyžádala statisíce obětí a české země nebyly výjimkou. V Praze se znovu rozběhly izolace, dezinfekce a rychlé pohřby mimo hustě osídlená místa.

Voda jako hlavní podezřelý

Až postupně se začalo ukazovat, že největším rizikem není špatný vzduch, ale špinavá voda. Velká evropská města si na choleře „vylámala zuby“ a pochopila, že bez moderní kanalizace a vodárny je každé další léto loterií s lidským zdravím.

Praha proto na konci století sáhla k radikálnímu řešení – jednotné kanalizaci a centrální čistírně podle projektu britského inženýra Williama Heerleina Lindleyho. To, co dnes bereme jako samozřejmost, byla tehdy převratná změna: místo splachování splašků do dvora a do řeky se odpadní voda začala organizovaně odvádět a čistit. Když byla soustava v roce 1906 uvedena do provozu, znamenalo to pro hygienu města obrat o 180 stupňů a definitivní ústup velkých městských epidemií, jaké Praha zažila v první polovině 19. století.

Co si z cholery Praha odnesla

Epidemie 19. století naučily Prahu dvě věci. Za prvé, že bez investic do veřejného zdraví je město zranitelné. Za druhé, že panika nepomůže: pomůže organizace, jasná pravidla a srozumitelné informace. Když dnes chodíme po nábřeží a díváme se na řeku, která byla kdysi neviditelným spojencem nemoci, stojí za to pamatovat, že moderní město se nerodí jen z krásných fasád, ale hlavně z toho, co je pod nimi – z potrubí, které už žádnému záškodníkovi nedá šanci.

Zdroje: praha2.cz, wikipedia.org, pvk.cz, novinky.cz, stoplusjednicka.cz