Co je schizofrenie? Jeckyll a Hyde je mýtus

Rozštěpená osobnost. Násilné chování. Mýty o schizofrenii jsou běžné i proto, že všemožné duševní choroby jsou vděčným námětem pro hororové filmy i knihy. Nejčastější chybná přesvědčení o schizofrenii vyvrací psychiatr pro server Health Central.

Mýtus 1: Schizofrenie znamená, že máte rozštěpenou osobnost

Rozštěpená osobnost existuje – ale medicínsky je označována jako disociativní porucha identity nebo mnohočetná osobnostní porucha. Je mimořádně vzácná a není totéž, jako schizofrenie. Schizofrenie je porucha myšlení, DID je porucha identity. Mýtus pravděpodobně vychází z toho, že u schizofrenie dochází k „rozdělení“ mezi myšlenkami, emocemi a chováním.

Toto rozdělení vede k tomu, že si osoba plete realitu a fantazii. Osoba může zažívat bludy a halucinace a emoce mohou být otupené. Když si většina lidí představí schizofrenii, myslí na někoho, kdo vidí věci a slyší hlasy. To jsou takzvané pozitivní symptomy, ale lidé se schizofrenií mají také negativní symptomy. Mezi běžné negativní symptomy patří nízká motivace a obtíže při navazování sociálních vazeb.

Mýtus 2: Lidé se schizofrenií jsou násilní

Právě v populárních médiích jsou často schizofrenici zobrazováni jako sérioví vrazi či agresivní šílenci.

Je velmi vzácné, aby byl někdo se schizofrenií násilný. Jedinec se schizofrenií je mnohem pravděpodobněji obětí násilí než jeho pachatelem. Někteří jedinci s psychiatrickými poruchami sice mohou být agresivní, je ale mýtus, že je to vždy tak. Osoba zároveň může být agresivní a mít problém se zvládáním vzteku, aniž by měla schizofrenii.

Mýtus 3: Lidé se schizofrenií nemohou pracovat nebo mít kariéru – nemohou se začlenit

Někteří jedinci, když jsou stabilizovaní, mohou fungovat velmi dobře. Americká národní aliance pro duševní nemoci odhaduje, že až polovina z dvou milionů Američanů se schizofrenií může dosáhnout výrazného zlepšení nebo dokonce úplného uzdravení, pokud se jim dostane léčby.

Práce navíc pomáhá lidem zotavit se. Podle Americké psychologické asociace se asi čtvrtina mladých lidí s touto poruchou zotaví během šesti měsíců až dvou let léčby. Dalších 35 až 40 % se zlepší natolik, že mohou žít poměrně normální životy s jen menšími příznaky.

Mýtus 4: Osoba se schizofrenií může vypadat naprosto normálně v jednom okamžiku a v dalším se změnit v jinou osobu

Náhlá dramatická změna charakteru u jedinců se schizofrenií není obvyklý scénář. Ve skutečnosti je běžné, že se příznaky této duševní poruchy objevují postupně. V typickém průběhu nemoci může osoba nejprve působit apaticky, více se izolovat a snižovat svou účast na aktivitách.

Poté může dojít k psychotickému záchvatu – způsobenému stresovým faktorem, jako je například velká změna v životě. Je to tedy spíše pomalý postup, s kolísavým průběhem, který se odehrává během měsíců a let.

Mýtus 5: Léčba schizofrenie nutně znamená dlouhodobou hospitalizaci

Dnes vhodná léčba zahrnuje kombinaci ambulantní péče, akutní hospitalizace a dlouhodobé hospitalizace, když je to potřeba. Model léčby schizofrenie se však přesouvá od dlouhodobé hospitalizace stále více směrem k ambulantní léčbě. Terapie může být individuální nebo skupinová a lékem jsou obvykle antipsychotika druhé generace (např. aripiprazol, klozapin a risperidon).

V dlouhodobém horizontu se doba případné hospitalizace může pohybovat od týdnů po měsíce a závisí na tom, jak pacient postupuje. Stereotypní obrázek schizofrenika, který tráví celý svůj život zavřený a spoutaný v „blázinci“ je tedy opět spíše mediálním fenomenem.

Mýtus 6: Schizofrenii způsobuje špatná výchova či tyranští rodiče

Před lety se věřilo, že za vznik schizofrenie může matka nebo oba rodiče. Ačkoli existuje genetická náchylnost – porucha má tendenci se vyskytovat v rodinách – neexistují žádné důkazy, že by byla způsobena výchovou. Navíc, i když má váš rodič schizofrenii, vaše šance na její získání jsou méně než 25 procent.

Co tedy způsobuje schizofrenii? Spíše než jeden gen pro schizofrenii je pravděpodobné, že za ni mohou různé geny a také environmentální faktory, podle Americké psychologické asociace.

Environmentální faktory, které mohou spustit nástup schizofrenie, se mohou pohybovat od extrémního akademického stresu po zneužívání návykových látek.

A co tedy schizofrenie je?

Schizofrenie je klasifikována jako psychotická porucha, která narušuje schopnost jedince fungovat v každodenním životě. Pacienti se schizofrenií mohou trpět halucinacemi, což vede k ztrátě kontaktu s realitou a nesrozumitelnému chování – tyto manifestace nazýváme pozitivními příznaky.

Nemoc je také často spojena se sníženou schopností vnímat a reagovat na emoce.

Tato porucha je charakterizována epizodickým průběhem, kdy klidnější období střídají psychické krize, známé jako atak. Přibližně u 75 % pacientů se nejdříve objevuje prodromální fáze s negativními symptomy, jako jsou deprese, paranoia a podrážděnost.

Schizofrenie se dělí na několik typů podle charakteru příznaků. Nejčastější formou je paranoidní schizofrenie, při níž pacient trpí bludy často doprovázenými smyslovými halucinacemi a může mít sklony se chovat agresivně. Hebefrenní schizofrenie obvykle začíná u mladých lidí ve věku 15 až 25 let a projevuje se poruchami chování, které mohou připomínat opožděnou pubertu.

Chronickou formou této nemoci je reziduální schizofrenie, která je charakterizována zhoršujícími se negativními příznaky. Vzácným typem je simplexní schizofrenie. Ta se projevuje postupným uzavíráním se pacienta a ztrátou zájmu o sebe a své okolí.

Nejde tedy o to, že by mýty byly nutně absolutně nesprávné. Většina z nich je spíše jen nepřesná v tom, že schizofrenikům přisuzují určité méně časté symptomy jako velmi typické. Zcela mylná je potom představa o rozštěpené osobnosti a velmi daleko od pravdy je obraz schizofrenika jako vražedného šílence. Schizofrenie může mít velmi „mírnou“ podobu a pacient může působit spíše apaticky a nezaujatě.

Zdroj: Health Central, Dr. Max