Jak dlouho vydrží komunikovat hlava sťata gilotinou a co je pravdy na podivném pokusu slavného vědce Lavoisiera?
Nejznámější symbol Francouzské revoluce, gilotina, je dodnes obestřený mrazivými historkami. Vypráví se o mrkání v koši, červenání tváří i o posledních slovech, která prý po pádu čepele ještě stačila opustit rty nešťastníků. Legendy mají jedno společné: naznačují, že vědomí po oddělení hlavy úplně nezhasíná hned.
A právě tady přichází na scénu slavný chemik Antoine Lavoisier a jeho údajný poslední experiment. Příběh o mrkání po setnutí fascinuje už více než sto let a stejně dlouho se o něj přou historici i popularizátoři vědy.
Co říká biologie: vteřiny, ne minuty
Z čistě fyziologického hlediska je klíčové, že mozek po useknutí hlavy náhle ztratí přívod kyslíku. Krevní tlak se zhroutí během zlomků vteřiny a vědomí by mělo vyhasnout opravdu rychle. Kdyby se nějaké vědomí přece jen udrželo, šlo by spíš o jednotky vteřin, ne desítky. Mozek bez kyslíku totiž velmi rychle upadá do bezvědomí, byť reflexní pohyby a tiky mohou pokračovat ještě krátce poté.
Nejznámější svědectví: doktor Beaurieux a rok 1905
Pověstnou páteř všech debat tvoří zpráva francouzského lékaře Gabriela (často uváděného jako Jacques) Beaurieuxe. Ten v červnu 1905 sledoval popravou gilotinou odsouzence Henriho Languillea. Podle jeho líčení se hlava po oslovení jménem dvakrát klidně a vědomě podívala na lékaře, a to během zhruba půlminuty od pádu čepele. Je to drastické čtení a právě proto se tak uchytilo. Dnes už ale víme, že i když šlo o přímé svědectví, mohly sehrát roli automatické reflexy, chybějící kontrolní podmínky i emočně vypjaté okolnosti.
Podobné historky o „živých hlavách“ patřily k folkloru revoluční Paříže a šířily se spolu s pověstí gilotiny jako nejmírnějšího trestu smrti. Je proto nutné brát Beaurieuxovo líčení s rezervou, zvlášť když moderní fyziologie hovoří pro rychlý zánik vědomí.
Lavoisierův mrkací test: legenda, která zlidověla
A co ona slavná historka o Antoinu Lavoisierovi? Podle rozšířené verze měl na popravišti poprosit asistenta, aby počítal, jak dlouho po setnutí ještě zvládne mrkat – prý až 15 či 30 vteřin. Zní to dokonale vědecky i filmově, ale je tu jeden velký problém: chybí současná svědectví, záznamy i důvěryhodné dobové zdroje. Příběh se navíc rozšířil až mnohem později, patrně skrze televizní dokument a novinové sloupky, a patří spíš do šuplíku městských legend než ověřené historie.
Proč se hlavy „hýbou“, když už nic necítí
Zmíněné tiky, sevření rtů či mrkání“po popravě mají poměrně střízlivé vysvětlení. Nervová soustava a svaly ještě pár okamžiků fungují automaticky: vyšlou impuls, stáhnou sval, cuknou víčkem. Zvenčí to může vypadat jako vědomé pohyby, ale pro mozek bez krve a kyslíku jde o prázdné pohyby bez prožívání.
V nejlepším (či spíše nejhorším) případě by si hlava mohla vědomí několik málo vteřin. Rozhodně nejde o minuty a už vůbec ne o půl minuty klidného mrkání.
Co si z toho odnést (a proč se legendy drží)
Příběhy o mluvících hlavách fascinují proto, že v nich slyšíme ozvěnu lidské naděje i hrůzy. Pozůstatky pohybu po smrti jsou navíc snadno pozorovatelné a vyvolávají silné emoce – a emoce jsou živnou půdou pro legendy. Lavoisierův mýtus je v tomto směru učebnicový: je chytlavý, má skvělého hlavního hrdinu a perfektně zapadá do romantizované představy vědce, který bádá až do posledního dechu.
Zdroje: livescience.com, sciencealert.com, discovermagazine.com, guillotine.dk, homepages.uc.edu
