Přehled závažných nemocí, které způsobují příbuzenské sňatky. Habsburkové jsou toho smutným důkazem

Představte si krále, který byl spíš ztělesněnou tragédií než symbolem moci. Takový byl Karel II. Španělský na konci 17. století. Jako poslední výhonek kdysi mocné dynastie byl živoucím důkazem genetické katastrofy.

Chodit se naučil v osmi, mluvit sotva ve čtyřech, a jeho obličej hyzdila tak extrémní verze rodové „habsburské čelisti“, že sotva mohl jíst. Když zemřel, jeho neschopnost zplodit dědice nejenže ukončila vládu jeho rodu ve Španělsku, ale také uvrhla Evropu do brutální války.

Jak se to mohlo stát? Odpověď je prostá a mrazivá: Habsburkové si po staletí udržovali moc tím, že se brali mezi sebou. Strýcové si brali neteře, bratranci sestřenice, a nevědomky tak na sobě páchali genetickou sebevraždu.

Skryté časované bomby v naší DNA

Abychom to pochopili, nemusíme být zrovna genetici. Každý z nás má v těle pro každý znak dvě verze genu (alely) – jednu od mámy, druhou od táty. Některé alely jsou dominantní (vždy se projeví), jiné recesivní (projeví se, jen když máte dvě stejné). Problém nastává, když je recesivní alela poškozená a způsobuje nemoc.

Pokud máte jen jednu, jste zdravý „přenašeč“. Nic vám není, ale nesete v sobě skryté riziko. V obrovské populaci je šance, že potkáte partnera se stejnou vzácnou poškozenou alelou, mizivá. A tady přichází ten háček. Když se vezmou příbuzní, kteří sdílejí část stejné DNA od společných prarodičů, pravděpodobnost setkání dvou stejných skrytých „časovaných bomb“ raketově roste.

Tak si to spočítejme jednoduše. Když mají dva příbuzní, kteří jsou oba přenašeči stejné skryté vady, dítě, matematika je neúprosná. U každého jejich potomka existuje nemilosrdná 25% šance, že zdědí špatnou alelu od obou a nemoc se u něj plně projeví. Dalších 50 % dětí se sice narodí zdravých, ale stanou se z nich další přenašeči, kteří ponesou riziko do další generace.

Pouze 25 % dětí bude zcela zdravých bez této skryté vady. Čtvrtinová šance na vážnou, často smrtelnou chorobu, není malé riziko. Je to sázka do loterie, kterou u zdraví vlastního dítěte nechcete riskovat s každým dalším těhotenstvím.

Když se genofond hroutí

Když se tohle děje generaci za generací, nevede to jen k jedné nemoci, ale k celkovému chátrání. Říká se tomu inbrední deprese. Plodnost klesá, děti častěji umírají, objevují se vrozené vady a celková odolnost organismu jde ke dnu. A přesně to se stalo Habsburkům.

A co přesně je ta „inbrední deprese“ v praxi? Představte si chovatele čistokrevných psů. Snaží se upevnit žádoucí vlastnosti – dokonalou barvu srsti, určitý tvar hlavy nebo povahu. Nejrychlejší cestou, jak toho dosáhnout, je křížit zvířata, která jsou si blízce příbuzná a dané znaky už mají. Jenže spolu s roztomilým čumákem nebo elegantní chůzí se v linii nevyhnutelně začnou hromadit i skryté vady.

Najednou má celá linie německých ovčáků problémy s kyčlemi. Mopsi a buldočci sotva dýchají. Zlatí retrívři jsou náchylnější k určitým druhům rakoviny. Je to daň za genetickou „čistotu“ – oslabená imunita, nižší plodnost a kratší život. A přesně to, jen v lidském měřítku, se stalo Habsburkům.

Vědci si v roce 2019 posvítili na 66 realistických portrétů členů dynastie a porovnali je s tím, jak moc byli jednotlivci „geneticky propletení“. Výsledek byl jasný: čím bližší příbuzní byli rodiče, tím horší byla deformita čelisti u jejich potomků.

U Karla II. to došlo do extrému. Jeho koeficient inbreedingu byl vyšší, než kdyby ho zplodil otec s vlastní dcerou. Jeho tělo bylo tak zdevastované, protože se v něm sešly hned dvě extrémně vzácné genetické poruchy najednou – pravděpodobnost něčeho takového je u běžného člověka téměř nulová. Záchrana pro rakouskou větev rodu přišla v podobě Marie Terezie. Její předci nebyli Habsburkové, a tak přinesli tolik potřebnou „čerstvou krev“, která zředila nahromaděné škodlivé geny.

Lekce, na kterou nezapomněli ani faraoni

Habsburkové v tom ale nebyli sami. Dávno před nimi praktikovali incestní sňatky egyptští faraoni, aby udrželi „božskou“ čistotu krve. Ikonický Tutanchamon byl synem sourozenců, což mu nadělilo rozštěp patra, deformovanou nohu a křehké kosti, které se mu pravděpodobně staly osudnými.

Příběhy Habsburků a faraonů nejsou jen historické drby. Jsou to drsné, ale důležité lekce z biologie, které ukazují, proč je genetická rozmanitost klíčová pro přežití. Ukazují, že zákony dědičnosti platí pro krále i pro prosté lidi a že jejich ignorování vede nevyhnutelně ke katastrofě.

Zdroje: stoplusjednicka, vesmir, Researchgate, Live Science