Olympiáda v roce 1936 přinesla Hitlerovi zklamání. Čtyři zlaté medaile získal Jesse Owens, který položil jeho teorii o nadlidech na záda
Psal se rok 1936 a Berlín se chystal ukázat světu svou sílu, organizovanost a lesk. Německo tehdy pořádalo letní olympijské hry, které měly být oslavou nového řádu, jak si ho představoval Adolf Hitler. Stadion měl být přehlídkou árijské dokonalosti, němečtí sportovci se měli hrdě obléknout do zlatých medailí a celý svět měl obdivně tleskat. Jenže přišel někdo, s kým nepočítali: Jesse Owens, americký atlet tmavé pleti, který všem ukázal, že žádná rasa nemá monopol na vítězství.
Olympiáda jako výkladní skříň ideologie
Pro Hitlera byla olympiáda v Berlíně obrovskou příležitostí. Nešlo jen o sport, šlo o politiku, propagandu a rasovou ideologii. Cílem bylo ukázat, že Němci a především Árijci, jsou nejlepší, silní, rychlí a disciplinovaní. Berlín byl vyšperkovaný, všechno bylo perfektní. Ale sport si naštěstí dělá, co chce.
Do tohoto nacistického divadla vstoupil Jesse Owens. Kluk z chudé afroamerické rodiny, který vyrůstal v Alabamě a později v Ohiu. Jeho zbraně? Rychlý běh, odhodlání a talent, který se nedá umlčet.
Čtyřikrát zlato. Čtyřikrát políček nacistům
Na olympiádě v Berlíně Jesse Owens doslova zářil. Nejdřív přeběhl všechny soupeře na stovce, pak skočil tak daleko, že ostatní jen nevěřícně zírali. Přidal vítězství na dvoustovce – a aby toho nebylo málo, ještě pomohl americké štafetě doběhnout si pro zlato. Čtyři starty, čtyři zlaté medaile.
A to všechno v době, kdy Hitler z tribuny vykládal světu, že lidé s tmavou pletí jsou méněcenní. Owens mu z pódia pro vítěze odpověděl po svém. Bez slov. Zato s medailemi.
Ne jednou, ale čtyřikrát. Stadion tleskal, svět obdivoval a Hitler…? Ten se přestal osobně setkávat s vítězi, protože by musel pogratulovat i neárijcům.
Owens později vzpomínal, že s Hitlerem si jen z dálky vyměnili pohled, možná letmé gesto. Ale opravdové uznání přišlo z úplně jiné strany, od německého soupeře.
Přátelství přes hranice ideologie
Jedním z nejsilnějších momentů těchto her byl Owensův vztah s německým atletem Luzem Longem. Právě Long mu prý v kvalifikaci ve skoku do dálky poradil, jak si lépe rozvrhnout rozběh a Owens to díky tomu zvládl. Později tento přátelský čin komentoval slovy, že Long mu pomohl více než kterýkoliv jiný trenér.
Dva muži, kteří podle nacistické ideologie měli být nepřátelé, se stali přáteli v duchu fair play. Long padl o několik let později ve válce, ale Owens na něj nikdy nezapomněl.
Návrat do Ameriky – a tvrdé vystřízlivění
Po návratu do USA čekalo Owense studené přijetí. Navzdory tomu, co dokázal, byl stále černoch ve zemi segregace. Nebyl přivítán prezidentem, nepozvali ho do Bílého domu, a dokonce musel vstoupit na oslavu zadním vchodem, protože přední byl vyhrazen pro bílé.
Owens sám později řekl: „Hitler mě ignoroval, ale Roosevelt mě ignoroval taky.“ Přesto se nikdy nevzdal. Jezdil po školách, motivoval děti, pracoval jako mluvčí a sportovní ambasador.
Jesse Owens není jen jméno v historických tabulkách atletiky. Je to symbol. Symbol toho, že talent, vůle a čest nemají barvu kůže. Dokázal víc než jen vyhrát. Ponížil ideologii, která si myslela, že je nepřemožitelná.
Dnes je jeho příběh připomínkou toho, že i sport může být mocným nástrojem pravdy. A že odvaha jednoho člověka může udělat víc než celá politická propaganda.
Zdroj: Brittanica, Euronews
