Martin Luther a jeho 95 tezí: Tvrdil, že k odpuštění hříchů nestačí jen vnější zpověď

Jednoho říjnového dne roku 1517 přibil Martin Luther na vrata wittenberského kostela list papíru, který proměnil náboženskou Evropu od základů. Nešlo o vzpouru ani o provokaci – jen o teologickou debatu. 

Co už se nedalo přehlížet

Na začátku 16. století byla církev v Evropě všudypřítomná – a prakticky nedotknutelná. Jenže v pozadí to vřelo. Mezi obyčejnými věřícími rostl pocit, že s vírou už to nemá moc společného. Peníze tekly do Říma, odpustky se prodávaly na každém rohu a duchovní autority si žily ve zlatém domě, zatímco venku vládla chudoba.

Martin Luther, tehdy už uznávaný teolog a augustiniánský mnich, tohle vnímal dlouho. Nebyl to žádný revolucionář. Naopak – byl hluboce věřící, úzkostlivý ve věcech víry, a své teze sepsal z přesvědčení, že církev musí něco změnit. Nechtěl jí uškodit, spíš ji přivést zpátky k tomu, o čem křesťanství mělo být.

Teze, které se rozletěly jako oheň

Když 31. října 1517 Luther zveřejnil 95 tezí, psal je latinsky – jako pozvánku k akademické diskusi. Jenže díky novému vynálezu, knihtisku, se šířily rychlostí, jakou tehdejší Evropa ještě nezažila. Během několika týdnů byly přeloženy, opisovány a čteny ve městech i na venkově.

A co vlastně Luther říkal? Že odpustky nejsou zárukou spasení. Že víra je věc srdce, ne peněženky. Že papež není neomylný a že skutečná autorita víry spočívá v Bibli – ne v tom, co řekne duchovní vrchnost. Teze č. 36? „Každý křesťan, který skutečně lituje, má plné odpuštění hříchů, i bez listiny o odpustku.“ To nebyla drobnost – to bylo jako zapálit pochodeň ve skladišti se slámou.

Když se slovo stane ohněm

Reakce církve byla rychlá. Luther měl odvolat. Neodvolal. V roce 1521 byl vyloučen z církve a postaven před říšský sněm ve Wormsu. „Tady stojím, nemohu jinak,“ prohlásil, když ho žádali, ať vezme svá slova zpět. Pro někoho kacíř. Pro jiného hrdina.

Ať tak či onak, už nebylo cesty zpět. Reformace se rozšířila do Švýcarska, Skandinávie i dál. Vznikaly nové církve, měnily se zákony, začaly náboženské války – a Evropa už nikdy nebyla stejná.

Dědictví, které přežilo staletí

Lutherův vliv ale zdaleka nespočívá jen v rozdělení církve. Přeložil Bibli do němčiny, čímž ji přiblížil běžným lidem. Tím zároveň pomohl utvářet moderní německý jazyk. Zasazoval se o vzdělání, osobní zodpovědnost, přemýšlení o víře – ne jen slepé přijímání autorit.

Ať už je člověk věřící nebo ne, ten příběh má co říct každému. Je o tom, že i jednotlivec – s perem v ruce a vírou v srdci – dokáže pohnout dějinami. A možná taky o tom, že změny často začínají právě tehdy, když je nejméně čekáme. Třeba u dveří kostela, v chladném říjnovém ránu.

Zdroj: ct24.ceskatelevize.cz, dejepis.com, iRozhlas