Co dělali ve středověku nevěrné ženě a nevěrnému muži. Byla to hrozná nespravedlnost

Středověká společnost stála na zajímavém paradoxu. Církev přísně kázala „nesesmilníš“, ale realita byla jiná. Manželství, zejména ve vyšších kruzích, bylo spíše obchodní dohodou než romantickým svazkem.

Sloužilo totiž ke spojování majetků a rodů, takže o nějakém hlubokém citovém poutu často nemohla být řeč. V takovém prostředí se mimomanželské vztahy staly téměř běžnou součástí života, ovšem s jedním zásadním rozdílem: co bylo tolerováno muži, bylo pro ženu naprosto nemyslitelné. Ačkoliv byl hřích stejný, spravedlnost měla dva úplně jiné metry.

Mužská nevěra jako veřejné tajemství, které nikomu nevadilo

Pro mocné a bohaté muže ve středověku nevěra v podstatě nebyla problém. Společnost nad tím přivírala oči a to, že si někdo vydržoval milenky nebo zplodil nemanželské potomky, se nebralo jako morální selhání, ale spíš jako známka jeho moci.

Historie je plná příkladů. Karel Veliký měl několik konkubín a nikdo se nad tím nepozastavoval. Český král Přemysl Otakar II. si s dvorní dámou pořídil několik dětí, aby dokázal svou plodnost a mohl se rozvést. Jeho nemanželský vnuk Jan Volek to dokonce dotáhl až na pozici pražského biskupa.

Tato tolerance se ale netýkala jen šlechty. I u běžných mužů společnost nad aférkami často přivírala oči, pokud muž plnil své rodinné povinnosti a nedělal veřejné skandály. Vztah se ženou nižšího postavení, třeba se služkou, se neřešil. Městské nevěstince byly tiše trpěny jako „nutné zlo“, které chrání počestnost vdaných žen.

Klíčové bylo, že právo na pocity podváděné manželky vůbec nebralo ohled. Pokud ženatý muž navázal poměr se svobodnou ženou, světské soudy to nezajímalo. Nebyl to zločin proti majetku ani veřejnému pořádku.

Žena neměla prakticky žádnou legální možnost, jak svého nevěrného manžela potrestat. Jeho nevěra byla zkrátka jeho soukromou věcí, dokud nepřekročil jednu velmi specifickou hranici.

Kdy se i muž musel bát trestu?

I pro muže však existovaly situace, kdy se jeho chování stalo problémem. Spravedlnost se dělila na církevní a světskou a každá řešila něco jiného.

Církev jako jediná hlásala, že před Bohem jsou si všichni rovni. Cizoložství byl těžký hřích pro muže i ženu. Cílem církevních soudů ale nebylo ani tak trestat, jako spíše napravovat. Manželství bylo svátost, a tak se církev snažila o záchranu duše a vztahu. Tresty proto byly hlavně duchovní: veřejné pokání v kostele, půsty, modlitby nebo pouť na svaté místo. Bohatí muži si to však mohli často zjednodušit a ze svých hříchů se vykoupit penězi, které zaplatili církvi.

Zcela jinak se na věc díval světský soud. Z jeho pohledu se mužova nevěra stala skutečným zločinem až ve chvíli, kdy si začal s vdanou ženou. Tím totiž neporušil jen svůj slib, ale hlavně zasáhl do „majetku“ a cti jiného muže. Najednou byl vnímán jako zloděj, který poškodil cizí rodinu.

Teprve tehdy začaly úřady jednat, ale i zde byly tresty pro muže často smírné a vyjednávatelné. Nejběžnějším postihem byla pokuta. Viník zaplatil odškodné podvedenému manželovi nebo do městské kasy a tím byla věc vyřízena. Spravedlnost se tak stala obchodem, který si bohatí mohli dovolit.

Pokud muž na pokutu neměl nebo byl skandál příliš velký, čekalo ho veřejné ponížení, například průchod „uličkou hanby“. Nejtvrdší možnost pak dával zákon podvedenému manželovi. Pokud svou ženu a jejího milence přistihl přímo při činu, mohl oba beztrestně zabít. Nebyla to poprava, ale zákonem posvěcená osobní msta za urážku na cti.

Proč byla nevěra ženy neodpustitelná?

Proč taková propast v přístupu? Zatímco mužova nevěra byla „jen“ morální poklesek, nevěra ženy byla vnímána jako útok na samotné základy společnosti. Šlo o jistotu otcovství. Tělo ženy bylo chápáno jako prostředek k zachování rodu a předání majetku. Její nevěra přinášela riziko, že by rodinný majetek mohl zdědit „kukaččí syn“ – dítě zplozené s jiným mužem.

Z tohoto pohledu nebyla nevěrná žena jen hříšnice, ale podvratný živel, který ohrožoval celý ekonomický systém. Její prohřešek byl považován za dvojnásobnou krádež: kradla manželovi čest a zároveň svému rodu dědictví. Proto byly tresty pro ni likvidační a bez možnosti vykoupení – ztráta majetku, vyhnání ze společnosti, doživotí v klášteře nebo ty nejtěžší tresty. Její čest, jednou ztracená, se nedala získat zpět.

Středověký dvojí metr tak ukazuje, že nešlo jen o morálku, ale především o moc a majetek. Prohřešek muže byl selháním, které se dalo napravit pokáním nebo penězi. Stejný čin ženy byl ale zradou řádu, která musela být exemplárně potrestána. A tento pohled, jakkoliv nespravedlivý, zanechal stopy v naší kultuře až dodnes.

Zdroje: lifee.cz, eurozpravy.cz