Husitské zbraně fascinují dodnes: Byly jednoduché, ale smrtící. A vytvořili i předchůdce tanku
Husitské války nebyly jen dalším konfliktem v dlouhém seznamu středověkých bitev. V mnoha ohledech to byla vojenská revoluce, která ukázala, že bojovat lze i bez brnění a urozeného původu. Husité nevstoupili na bojiště jako klasická armáda, ale spíše jako hnutí, které si vzalo to, co mělo po ruce, a přetvořilo to v nástroj odporu.
Když cep nahradil meč
Husitské války probíhaly na českém území mezi lety 1419 až 1434, i když odborníci přiznávají, že vymezení časového období je problematické. Za jejich počátek je však považován rok 1419, tedy rok první pražské defenestrace, které předcházelo upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 a jeho spolupracovníka Jeronýma Pražského. Reakce tak na sebe nenechala dlouho čekat, čímž vyvrcholilo napětí, které stálo u zrodu husitského hnutí.
Zapomeňte ale na rytíře ve stříbrné zbroji, který jede na bílém oři. Husité byli válečníci, boží bojovníci, ze kterých šel strach. A byli to právě husité, kteří proměnili obyčejný selský vůz v pohyblivou obrannou pevnost. Dá se říci, že šlo o jakýsi improvizovaný tank 15. století. S pomocí řetězů, palných zbraní a manévrovatelných obrněných vozů dokázali husité postavit vozovou hradbu kdekoliv a čelit i profesionálním vojskům.
Když byla armáda obklíčena nebo čelila útoku těžké jízdy, husité vozovou hradbu sestavovali do kruhu či oválu. Vozy se spojily řetězy kolo na kolo, přičemž kola jednoho vozu byla připoutána k zadnímu kolu vozu vedlejšího. Mezi vozy často visely fošny, které znemožňovaly podlézání. Na každý vůz připadalo zhruba 15 až 20 bojovníků, včetně ručnic, kuší i tarasnic.
Když začala mluvit střelná zbraň
Zatímco většina evropských armád ještě pořád sázela hlavně na meč a kopí, husité sáhli po novince, která předběhla svou dobu: po střelných zbraních. Na vozech se objevily tarasnice, houfnice i ručnice, tedy předchůdci dnešních děl i pušek. Palba z těchto zbraní dokázala rozházet formaci protivníka a otevřít prostor pro útok.
Tato kombinace, obrana z vozů, precizně řízená palba a rychlé přepady, nebyla náhoda. Každý člen posádky věděl přesně, co má dělat. Nebyla to jen skupina odhodlaných sedláků, ale skutečná bojová jednotka se železnou disciplínou.
A tahle taktika nebyla zdaleka jen českým fenoménem. Brzy si jí začali všímat i v Polsku, Uhrách nebo v německých zemích.
Sedláci s cepem a duší válečníků
Husitská armáda byla unikátní nejen svou výzbrojí, ale především tím, kdo v ní bojoval. Nebyli to žádní urození válečníci, ale rolníci, řemeslníci, měšťané – prostí lidé, kteří v boji často používali dřevěný cep, běžně používaný k výmlatu obilí. Husité mu přidali kovové hroty, čímž se tato zbraň stala symbolem husitských zbraní.
Klíčová ale nebyla jen výzbroj, nýbrž organizace. Husité si velmi rychle uvědomili, že bez pevné disciplíny a strategie proti zkušeným žoldnéřům neobstojí. Armáda navíc nebyla složena z jednotlivců, ale bylo to komunita.
Zbraně, které budily respekt
Husitské války přinesly do evropského válečnictví řadu inovací, přičemž mezi nejikoničtější patří použití ručních zbraní, které si husité často sami vyráběli nebo přizpůsobovali. Nejrozšířenějšími byly sudlice, výše zmíněné cepy a řemdihy – tedy zemědělské nástroje přetvořené ve smrtící výzbroj. Dřevěný cep s kovovým zakončením se stal symbolem husitského bojovníka, který místo rytířského meče pozvedl to, co mu bylo nejblíže. Řemdih, tedy kyj s řetězem a kovovým hrotem, dokázal prorazit i plechové zbroje.
Pod vedením Jana Žižky z Trocnova se husitské oddíly staly téměř neporazitelnou silou, a to díky taktice, která kombinovala obranné postavené vozové hradby s účinným nasazením ručních i palných zbraní. Žižka dokázal skvěle využít terén i moment překvapení a často vedl své lidi proti početně silnějším nebo lépe vyzbrojeným protivníkům, které ale drtivě porážel.
Typická byla jeho schopnost rychlého přesunu a improvizace, kdy vozy postavené do kruhu vytvořily nedobytnou hradbu. Tato taktika vycházela z důmyslného propojení rolnické dovednosti, řemeslnosti a v neposlední řadě víry, a právě v tom spočívala její síla.
Zdroje: husitstvi.cz, historie.lusa.cz, dotyk.cz, Youtube
