Historie graffiti se začala formovat v 70. letech v dalekém New Yorku
Lidé píší a kreslí na stěny již od počátku věků. O tom svědčí i 30 000 let staré jeskynní umění nalezené v jeskyni Chauvet v jižní Francii či aboriginské skalní malby v soutěsce Wunnumurra. Příběh graffiti takového, jak ho známe dnes, se však začal psát až o mnoho později – ve špinavých ulicích New Yorku.
Bronx, 70. léta a jméno na zdi
Na počátku bylo slovo. Nebo spíše přezdívka. V roce 1971 se v newyorském metru objevil nápis TAKI 183. Šlo o řeckého doručovatele, který začal psát svůj tag s číslem ulice, kde žil. Netušil, že tím odstartuje kulturní revoluci. Brzy ho následovali další – Stay High 149, Tracy 168, Lady Pink. Jména se začala množit, přibývalo stylů, velikostí a technik.
Graffiti se rychle stalo formou komunikace, ať už mezi gangy, nebo mladými lidmi toužícími po viditelnosti ve světě, který je přehlížel. Největší rozmach zažila graffiti scéna v 80. letech. Celé vagony metra byly pokryty barevnými nápisy. Sprejeři riskovali zatčení i život, jen aby jejich práce projela městem a byla vidět. Důležité nebylo jen to, co píší, ale styl, originalita a technika se stávaly klíčem k uznání mezi vrstevníky.
Z podzemí do galerií
Zlom přišel, když si graffiti všiml svět umění. V 80. letech se díla umělců jako Jean-Michel Basquiat nebo Keith Haring objevila v galeriích. I když jejich styl nebyl klasickými graffiti, oba vycházeli z městské estetiky a vizuálního jazyka ulice. Galeristé začali sbírat plátna a fotodokumentaci děl jinak odsouzených ke zmizení.
Přesto zůstávaly dvě linie graffiti: legální a nelegální. Mnoho writerů se nechtělo vzdát syrovosti ilegální tvorby. „Malovat načerno“ mělo stále punc rebelství a odvahy. Ale část scény se začala profesionalizovat. Přibývaly zakázky na muraly, designové spolupráce, street art festivaly.
Zatímco jedna část veřejnosti stále viděla v graffiti vandalismu, jiní už vnímali jeho výtvarnou hodnotu i společenský přesah.
Banksy a Lady Pink jako legendy scény
Dnes už není pochyb, že graffiti má své ikonické představitele. Britský umělec Banksy, jehož identita zůstává neznámá, posunul street art do roviny politického komentáře. Jeho díla se objevují přes noc na nejviditelnějších místech a často kritizují moc, konzum nebo násilí. Z podzemí se dostal až na aukce, kde se jeho díla prodávají za miliony.
Za legendu newyorské scény je považován Seen, který začínal na vlacích v 70. letech a později vystavoval po celém světě. Futura 2000 se proslavil abstraktním pojetím graffiti, Lady Pink zase jako jedna z prvních žen ve výhradně mužském prostředí. Každý z těchto umělců přispěl k tomu, že se graffiti zapsalo do historie.
Graffiti a česká scéna
Česká scéna má rovněž své osobnosti. Mezi nejznámější patří Timo z Brna, který se proslavil kombinací výtvarného minimalismu a ironických nápisů. Jeho práce komentují aktuální dění, často s nadsázkou a humorem. Mezi jeho ikonická díla patří nápis „Něco hezkýho na zeď“ nebo „Nečum a začni. Život! Foto není ilustrační“. Timo přitom dlouho zůstával v anonymitě a odmítal komerční nabídky. K dalším ikonám českého graffiti patří také Scarf, Vladimír 518 nebo Tron.
Zatímco dříve byli sprejeři v Česku výhradně považováni za ničitele majetku, dnes se začíná pohled měnit. Města jako Brno nebo Praha vytvářejí legální stěny, kde mohou umělci tvořit bez hrozby trestu. Přibývají komunitní projekty, které spojují street art s veřejným prostorem. Graffiti se tak stává nejen formou sebevyjádření, ale i nástrojem proměny města.
Tyto projekty ukazují, že graffiti už dávno není jen doménou nočního sprejování. Stává se prostředkem dialogu, způsobem, jak promlouvat do veřejného prostoru, vyprávět příběhy a zviditelnit komunity, které jinak zůstávají nevyslyšeny.
Co je psáno na zdi, není vždy zločin
Dnešní pohled na graffiti se mění. Zatímco zákony stále rozlišují mezi legálním a nelegálním dílem, veřejnost čím dál častěji rozpoznává kvalitní práci. Mnohé městské části dnes raději oslovují umělce, než aby platily za opakované přemalování zdí. Architekti s graffiti počítají jako s prvkem urbánní estetiky, výstavy street artu se objevují v galeriích. A školy výtvarného směru zařazují street art do svých osnov.
Zůstává však otázka: má graffiti zůstat v ulicích? Odpověď není jednoznačná. Síla graffiti totiž spočívá právě v jeho ambivalenci – mezi rebelií a uměním, protestem a estetikou, anonymitou a slávou. Jakmile graffiti ztratí kontakt s ulicí, může ztratit i svou autenticitu.
Zdroj: journeyforevermag.com, hrkr.cz, Britannica
