Historie chlazení potravin: Když ještě neexistovala lednička, uchovávaly se dobroty ve sklepě nebo jeskyni

Léto bez ledničky může být hazard se zdravím. Problém s uchováváním čerstvých potravin ale hrozí i v průběhu celého roku. Přesně tohle řešili naši předci celá tisíciletí. Vymýšleli ledovny, kopali sklepy hluboko do země a hledali nejchladnější místa, na kterých by udrželi jídlo déle čerstvé. Lednice pak byla luxus, který si mohli dovolit jen ti nejbohatší.

Přírodní chlazení

Naši předci rychle pochopili, že pod zemí je chladněji než na povrchu. Proto kopali sklepy co nejhlouběji a často je stavěli do svahů, kde se přirozeně udržovala nižší teplota. Nejlepší místa byla na severních stranách kopců, kam slunce nesvítilo.

Jeskyně byly ještě lepší volba. Jejich teplota se během celého roku držela kolem 8–12 stupňů. V některých jeskyních se teploty dostávaly až k nule, což bylo perfektní pro skladování masa a mléčných výrobků.

Používal se i princip odpařování. Stavěly se kamenné komory s dvojitými stěnami, mezi které se nalévala voda. Odpařováním ochlazovala celý prostor. Jednoduchý, ale účinný systém, který fungoval i v horkých dnech.

Lidé také využívali proud vzduchu. Budovali sklepy s ventilačními šachtami, které vytvářely cirkulaci chladného vzduchu. Noční vzduch byl chladnější, tak nechávali sklepy vyvětrat a přes den je uzavřeli.

Jak se těžil a skladoval led?

Zimní sklizeň ledu byla v severních krajích hotová věda. Muži s pilami a sekerami vyráželi na zamrzlá jezera, když měl led správnou tloušťku – ideálně kolem 30 centimetrů. Tenčí se lámal, tlustší byl těžko zpracovatelný.

Nejdřív proměřili kvalitu ledu. Musel být čistý, bez bublinek a prasklin. Pak ho nařezali na pravidelné bloky, každý obvykle vážil kolem padesáti kilogramů. Práce byla náročná a nebezpečná – každý rok se někdo propadl do ledové vody.

Bloky vozili koňskými spřeženími do ledovеn, kde je skladovali ve vrstvách. Mezi jednotlivé vrstvy dávali piliny, slámu nebo trávu, která fungovala jako izolace. Dobře postavená ledovna uchovala led až do pozdního léta.

Největší ledovny byly skutečné katedrály chladu. Některé pojaly tisíce tun ledu a zásobovaly celá města. Led se stal obchodním artiklem – bohatí si ho nechávali vozit i na velké vzdálenosti. Dokonce se vyvážel z Norska nebo Ameriky do tropických zemí.

Dlouhá tisíciletí bez umělého chladu

Lidstvo se bez lednic obešlo neuvěřitelně dlouho. Od začátku civilizace až do konce 19. století, tedy zhruba šest tisíc let, fungovali lidé jen s přírodním chlazením. To znamená, že vaše prababička možná ještě zažila časy bez elektrické ledničky.

V té době měly potraviny úplně jinou hodnotu. Čerstvé maso se muselo zpracovat rychle, jinak se zkazilo. Proto se zabíjelo jen to, co rodina dokázala sníst nebo zpracovat během jednoho či dvou dnů. Větší množství se solilo, udilo nebo sušilo.

Mléčné výrobky vydržely v létě jen pár hodin. Hospodyně vstávaly brzy ráno, aby nadojily krávy a mléko rychle zpracovaly na sýr nebo máslo. V létě se často mléko schovávalo do studní, kde teplota vody udržela čerstvost aspoň den.

Celý rytmus života se řídil podle možností skladování. V zimě se zabíjelo více dobytka, protože mráz přirozeně konzervoval maso. Naopak léto bylo časem čerstvých potravin, které se musely sníst hned.

Když se objevily první chladírny

Koncem 19. století došlo k významnému průlomu. Začali stavět obrovské chladírny, které používaly amoniak jako chladivo. Dokázaly mrazit a chladit i v létě.

První na řadě byla jatka, ke kterým se přidaly mlékárny. Řezníci mohli poprvé v historii nabízet čerstvé maso i v létě. Pivovary také rychle objevily výhody umělého chlazení – mohly vařit pivo celý rok, ne jen v zimě.

Železnice pak umožnily přepravu chlazených potravin na velké vzdálenosti. První chladírenské vagony měly bloky ledu s pilinami, později dostaly mechanické chladící systémy. Najednou se čerstvé mořské ryby dostaly i do vnitrozemí.

Obchody začaly stavět chladící vitríny a mohly nabízet větší sortiment. Už nebylo potřeba nakupovat každý den, ale mohli jste si udělat zásoby na několik dní. Celý způsob stravování se změnil.

Lednice jako luxus

První domácí ledničky ve 20. letech minulého století stály jako malé auto. Mechanismus byl složitý, vyráběl se v malých sériích a potřeboval kvalifikovaného technika na instalaci. Pro obyčejnou rodinu to byla nedostupná fantazie.

Ledničky taky spotřebovávaly ohromné množství elektřiny. V době, kdy většina domácností teprve dostávala elektrické osvětlení, byla představa přístroje, který běží nonstop, skoro šílená. Elektřina byla drahá a ne všude dostupná.

Navíc se lidé báli nové technologie. Amoniak nebo freony, které se používaly jako chladivo, byly nebezpečné při úniku. Byly případy otrav celých rodin, což příliš nepřispívalo k popularitě ledniček.

Postupně se výroba zlevňovala a ledničky se zmenšovaly. V padesátých letech už byla lednice standardním vybavením středostavovské domácnosti. Pro naše babičky to byla revoluce – poprvé si mohly dovolit nakoupit na týden dopředu a nemusely každý den běhat na nákupy. Konečně se mohly zbavit věčných starostí o zkažené jídlo a začít plánovat jídelníček dopředu.

Zdroje: Wikipedia, Britannica, Český rozhlas Plzeň