Ztracená generace po válce našla svůj hlas. Díla jejích představitelů významně ovlivnila kulturu 20. století
Když se po první světové válce rozhostilo ticho, nebylo to ticho míru. Bylo to ticho vyčerpaných hlasů, zlomených ideálů a ztraceného směru. A právě z tohoto ztichnutí se zrodila ztracená generace. Skupina autorů, kteří zažili hrůzy zákopů, ztratili víru ve starý svět, ale nabrali odvahu ho pojmenovat novými slovy.
Tihle mladí muži a ženy, narození na přelomu 19. a 20. století, prožili dospívání v kulisách válečné apokalypsy. Návrat do normálního života byl nemožný. Nejen kvůli fyzickým ranám, ale hlavně těm psychickým. A tak svůj zmatek, zklamání i existenciální únavu přetavili do knih, které dodnes čteme s mrazením v zádech.
Kdo byli ti „ztracení“?
Označení ztracená generace poprvé pronesla americká spisovatelka Gertrude Steinová, když popsala skupinu mladých mužů v poválečné Paříži. Do povědomí jej ale uvedl Ernest Hemingway, který výraz použil v úvodu svého románu Fiesta.
Nešlo jen o americké autory, Paříž se ve 20. letech stala Mekkou talentů z různých koutů světa. Hemingway, Fitzgerald, Steinová, ale také Ezra Pound či John Dos Passos tu hledali útočiště před šokem z války a před měšťáckými hodnotami, které podle nich selhaly.
Svět v troskách, jazyk bez pozlátka
Styl „ztracené generace“ se vyznačoval přímočarostí, ironickým nadhledem a snahou zbavit jazyk patosu. Hemingwayův slavný styl „ledovce“, kdy většina významu je skrytá pod povrchem, je přesným odrazem této doby. Jeho Sbohem armádo (1929) či Komu zvoní hrana (1940) nejsou jen o válce, ale hlavně o nemožnosti návratu k tomu, co bylo.
Scott Fitzgerald ve Velkém Gatsbym (1925) zachytil pozlacenou dekadenci jazzového věku. Dobu, kdy lidé slavili, ale uvnitř byli prázdní. Jeho postavy pijí šampaňské a tančí, zatímco duše jim pomalu vyhasínají.
A Gertrude Steinová? Ta rozbourala tradiční stavbu věty, hrála si s jazykem jako s barvami na paletě a inspirovala tak budoucí modernisty i avantgardu.
A co česká stopa?
I česká literatura má svého zástupce ztracené generace – Jaroslava Haška. Přestože zemřel už v roce 1923, jeho Osudy dobrého vojáka Švejka jsou esencí poválečné deziluze. Hašek sice používal humor, ale skrze něj nemilosrdně odhaloval absurditu války, byrokracie a slepého velení. Švejk není jen legrační popleta, je to přeživší, který svět pochopil až příliš dobře.
Zatímco Hemingway se ptal „Komu zvoní hrana?“, Hašek už se tomu zvonění jen tiše smál. Ačkoliv stylově i formálně odlišný, patří mezi autory, kteří válku prožili na vlastní kůži a svým dílem zasáhli hluboko do kulturní paměti.
Vliv na kulturu a společnost
Ztracená generace nebyla jen literární školou, byla svědectvím. Ukázala, jak hluboké jizvy válka zanechává na lidské duši, a přenesla je do kultury, filozofie, politiky. Jejich skepse k autoritám, kritika amerického snu i otevřené zobrazování duševních krizí předznamenaly mnoho trendů druhé poloviny 20. století.
Inspiraci u nich čerpali beatnici, existencialisté i postmodernisté. A ten tichý, zneklidněný tón z jejich prózy rezonuje dodnes. Když čteme romány o válce, krizi identity nebo vnitřním prázdnu, je to pořád jejich ozvěna.
Jejich hlas nezmizel
Dnes, o sto let později, jsou témata ztracené generace opět až bolestně aktuální. Nevěra v instituce, deziluze z politiky, klimatická úzkost, války a krize. Mladí lidé znovu hledají, co to vlastně znamená „patřit“ a „věřit“.
Ztracená generace nám nezanechala odpovědi. Ale nechala nám otázky , přesně formulované, syrové a naléhavé. A právě v tom je jejich odkaz nesmrtelný.
Zdroj: Wikipedia, Vysoké školy, Rozbor díla, 100+1
