Volání prázdnoty – fenomén, který nás nutí uvažovat o vlastní smrti
Stalo se vám někdy, že jste stáli na mostě, střeše či na jiném vysokém místě a zničehonic vás napadla otázka: „Co kdybych skočil/a?“ Případně vás podobná myšlenka zastihla při čekání na metro či na vlak? A jak se toto nutkání znenadání objevilo, tak stejně rychle i zmizelo? Pokud jste podobnou situaci již zažili a znepokojilo vás to, nebojte se. Vězte, že se jedná o celkem běžný jev, pro který našli vědci i své pojmenování.
V češtině volání prázdnoty, ve francouzštině l’appel du vide, případně v angličtině call of the void. Impuls či nutkání vrhnout se v podstatě doslova do prázdnoty. Tento jev má své vědecké vysvětlení a je víceméně nezávislý na tom, zda se cítíme být duševně v pohodě či nikoliv. Volání prázdnoty totiž nemusí být nutně spojeno se sebevražednými sklony.
Občas je zaměňován s fenoménem vysokého místa, protože ho lidé často pociťují, pokud stojí někde vysoko. Jak již ale bylo naznačeno v úvodu, tento impuls lze zažít i při jiných činnostech, které jsou spojeny s vysokým rizikem nebezpečí. Co takhle trhnout volantem a vyjet při řízení auta do protisměru? Držíte v ruce nůž nebo jiný ostrý předmět – co kdybyste se pořezali? Sedíte u ohně – jaké by to bylo, strčit do něj ruku? Když se tyto podivné choutky objeví, briskně jim čelíte a řeknete si, že byste je nikdy neudělali. Jste si plně vědomi, co by se v každém z podobných případů stalo. Stejně vás však ono vtíravé „co kdybych…“ na krátký okamžik přepadne.
Psychologická studie z roku 2012 ukázala, že fenomén se běžně vyskytuje jak mezi osobami, které mají, tak i nemají sebevražedné sklony. Jedinci, kteří uvádějí, že tento jev zažívají, tedy nemusí být nutně potenciální sebevrazi. Nutkání tak může spíše odrážet jejich citlivost na vnitřní signály a ve skutečnosti potvrzovat jejich vůli žít. Vysvětlení tohoto zdánlivě nelogického procesu autoři studie promítli již do samotného názvu své práce, tedy „touha skočit potvrzuje touhu žít“.
Pokud tedy stojíme na nějakém vyvýšeném místě, případně se nacházíme v jiné potenciálně nebezpečné situaci, náš mozek vyšle varovný signál: „Ustup!“ či „Nedotýkej se toho!“ K signálu dochází ve zlomku vteřiny a my tak instinktivně couvneme, aniž bychom si možná uvědomili proč. Když pak přemýšlíme o tom, co se stalo, můžeme se mylně domnívat, že bezpečnostní varování našeho mozku bylo ve skutečnosti projevem touhy skočit (či vykonat jiný rizikový úkon). Autoři studie též naznačují, že osoby s vyšší citlivostí na úzkost, mohou být k tomuto jevu náchylnější – zmíněné mozkové signály a pudy sebezáchovy se u nich tak snadněji rozvinou či „překroutí“ do divočejších úvah.
Pro tento fenomén však prozatím neexistuje vysvětlení definitivní. Dle francouzského filozofa Jean-Paula Sartra jde o „moment existencialistické pravdy o lidské svobodě volby žít nebo zemřít“.
Zdroje: HealthLine, ScienceDirect, AllThatsInteresting, Instagram