V roce 1941 SSSR vyhodil do povětří přehradu Dněprské vodní elektrárny, aby zastavil Němce. Místo toho však zahynuly tisíce sovětských vojáků

Ráno 6. června 2023 vyhodili Rusové do povětří přehradu Kachovka v Chersonské oblasti na Ukrajině. Kvůli tomu hrozí desítkám sídel včetně města Cherson záplavy. Podobný postup praktikovalo Rusko i za druhé světové války, píše web Babel.ua.

Lidový komisariát vnitra je státní bezpečnostní orgán SSSR s širokými pravomocemi: od rozvědky, kontrarozvědky a ochrany státního majetku až po boj proti disentu a řízení koncentračních táborů. Jeho předchůdcem byla Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, proto se zaměstnancům NKVD říkalo „čekisté“.
Střežili Dněperskou vodní elektrárnu, vyřadili zařízení stanice a vyhodili do povětří přehradu. To bylo překvapením ani ne tak pro postupující Němce, jako pro ustupující vojáky Rudé armády. Výbuch zabil sovětské vojáky, kteří v tu chvíli přecházeli přes hráz. Ty jednotky sovětských vojsk, které se nacházely po proudu řeky, byly rovněž zaplaveny. Historici odhadují, že tehdy zahynulo 20 až 100 tisíc sovětských vojáků a civilistů. Němci elektrárnu obnovili již v létě následujícího roku a na podzim 1943, během ústupu, se ji opět pokusili vyhodit do povětří.

O výstavbě vodní elektrárny (MVE) v Záporoží bylo rozhodnuto na počátku 20. let 20. století v rámci rozsáhlého plánu elektrifikace země. Elektrárna byla postavena s využitím amerických technologií, odborníci z USA přijeli do Záporoží na konzultace.
Bolševici, členové křídla Ruské sociálnědemokratické dělnické strany, které se v čele s Vladimírem Iljičem Leninem zmocnilo vlády v Rusku a stalo se dominantní politickou silou. Štědře je odměňoval šperky a uměleckými díly. Nejoblíbenějším zbožím však bylo obilí, které bylo rolníkům odebíráno i během hladomoru ve 20. letech a hlaodomoru na Ukrajině na počátku 30. let.

Dněprská MVE byla prohlášena za celosvazovou stavbu, kde se kromě „bojovníků stavební armády“ využívala i neplacená a nechráněná práce vězňů. V roce 1927 byl položen most a v roce 1932 byl uveden do provozu první blok nové elektrárny. V roce 1939 se Dněprská MVE stala největší elektrárnou v Evropě a třetí největší na světě.

Dva roky po začátku druhé světové války zaútočilo Německo na svého bývalého spojence, SSSR. Sovětská vojska se musela s velkými ztrátami stáhnout. A Němci prorazili ke Kyjevu a velkým průmyslovým a přístavním centrům – Záporoží, Mykolajivu, Chersonu, Oděse, Očakovu. V polovině srpna 1941 dosáhly síly německé armádní skupiny „Jih“ řeky Dněpr po celé linii od Chersonu po Kyjev. Podle vzpomínek náčelníka generálního štábu německých pozemních sil Franze Haldera se 17.-18. srpna 1941 jedna z německých tankových divizí nacházela již téměř kilometr od hráze Dněperské MVE.

Večer 18. srpna sovětské jednotky zadržovaly ofenzívu a kryly ústup dalších jednotek, když se přibližně ve 20:15 ozval silný výbuch a z boku hráze Dněperské přehrady se vyvalila asi 100 metrů dlouhá a 30 metrů vysoká vlna. „Vojenská vozidla a lidé, kteří se v té době pohybovali podél hráze, samozřejmě zahynuli. Téměř třicetimetrová lavina vody se prohnala dněperskou záplavovou oblastí a spláchla vše, co jí stálo v cestě. Celá dolní část Záporoží s obrovskými zásobami nejrůznějšího zboží, vojenského materiálu, desetitisíci tunami potravin atd. byla během několika minut odplavena. Desítky lodí i s posádkami zahynuly v tomto strašlivém proudu. Sovětské vojenské jednotky byly na pozicích v zátopové oblasti Dněpru desítky kilometrů k Nikopolu a dále. Obrovský proud přišel nečekaně. Zahynulo velké množství vojáků a důstojníků Rudé armády s dělostřelectvem a vojenskou technikou. Kromě vojáků zahynuly při záplavách desetitisíce kusů dobytka a mnoho lidí, kteří byli na práci,“ popsal tyto události očitý svědek Fedir Pihido-Pravoberežnyj.

Dněprská přehrada byla zaminována již v srpnu 1941. Za tímto účelem bylo letadlem z Moskvy přivezeno více než 20 tun výbušnin. Za operaci byli zodpovědní inženýr-plukovník Boris Epov a podplukovník Alexej Petrovskij. Dodnes však není přesně známo, kdo určil dobu „krajní nutnosti“ pro odpálení. Někteří historici se domnívají, že rozkaz vydal velitel vojsk jihozápadního směru Semjon Budyonnyj, jiní soudí, že kód poslal osobně Stalin z Moskvy, a další se domnívají, že pracovníci 157. pluku NKVD, kteří měli výbušniny odpálit, předčasně zpanikařili. To bylo překvapením i pro vrchní velení. „Byli jsme v Záporoží, když se nám najednou zatřásla země pod nohama – vzduch se zachvěl od výbuchu obrovské síly,“ vzpomínal velitel Jižního frontu Ivan Tyuleniev.

Vydání The New York Times z 21. srpna 1941

Zpočátku se sovětské vedení snažilo vše svést na „nepřátelské sabotéry“, ale tuto verzi muselo opustit. Dne 21. srpna 1941 uveřejnil americký list The New York Times na první straně článek o odpálení hráze dněperské přehrady „ustupujícími Rusy“. Obsahoval komentář diplomata z jedné ze zemí Hitlerovy koalice, který podobné akce přirovnal ke „štírovi, který se sám uštkl“.

Detonace přehrady nezpůsobila německým vojskům vážné škody. Po výbuchu dněperské elektrárny trvala obrana Záporoží ještě měsíc a půl. Během této doby se podařilo z města vyvézt téměř veškeré vybavení velkých továren. Pokud jde o ztráty mezi sovětskými vojáky a civilisty, neexistují přesné údaje. Odhadují se přibližnými čísly od 20 do 100 tisíc osob. Kromě toho několik tisíc vojáků Rudé armády, kteří se evakuovali na levý břeh Dněpru po proudu, bylo odříznuto vodou a muselo se vzdát.

Němci byli opravdu překvapeni způsobem, jakým bylo vyřazeno veškeré vybavení stanice. Německý ministr zbrojení Albert Speer tento „nález“ obdivoval. „Navštívil jsem také vyhozenou elektrárnu v Záporoží. Při svém vtipkování Rusové vyřadili zařízení poměrně jednoduchým a primitivním způsobem: přepnutím rozdělovače mazání, zatímco turbíny byly v plném provozu. Zbaveny mazání se stroje přehřály, doslova se požraly a změnily se v hromadu nepoužitelného šrotu. Je to velmi účinný způsob destrukce a stačí k tomu pouhé otočení kličky jedním člověkem.“

Pokud byla zničená část přehrady německými stavebními jednotkami obnovena dostatečně rychle, musela být nová zařízení přivezena z Německa. V létě 1942 začala elektrárna opět fungovat.

V roce 1943 se situace na východní frontě změnila, sovětská vojska přešla do ofenzivy. Nyní se již Němci začali připravovat na vyhození dněperské přehrady do povětří. Těžba začala v březnu 1943, více než půl roku před skutečným ústupem ze Záporoží. Asi 200 tun výbušnin a leteckých pum mělo stanici zcela zničit. Sovětským ženistům a průzkumníkům se však podařilo poškodit část drátů, které vedly k rozbuškám. Kvůli tomu se Němcům podařilo vyhodit do povětří jen část přehrady.

Vše ostatní však muselo být postaveno téměř od nuly. Němci zničili strojovnu, řídicí panel, veškeré elektrické vybavení a můstek. V roce 1944 se Dněprská elektrárna začala znovu přestavovat. Jako první se do práce pustili ženisté, kteří několik měsíců zneškodňovali asi sto tun bomb, výbušnin, min, granátů a střel. Poté byli na obnovovací práce vysláni stavební dělníci a kolchozníci – hlavně ženy.

Zdroj: babel.ua