Svoboda nebo smrt: Radši se navzájem povraždili, než aby se vzdali Římanům. Krvavá legenda Masady
Před dvěma tisíci lety si údajně 967 židovských mužů, žen a dětí raději zvolilo smrt, než aby je zotročila římská armáda. Byli posledními účastníky prvního židovského povstání proti Římu, které oficiálně skončilo o tři roky dříve, v roce 70 n. l. Povstání skončilo katastrofou, byl zničen Jeruzalém a Druhý chrám.
Během povstání tyto rodiny našly útočiště na Masadě, odlehlé hoře s výhledem na Mrtvé moře. Ukryli se v pevnosti, kterou opevnil král Herodes Veliký. Ani ta největší pevnost s nejsilnějšími hradbami by však nemohla odolat obrovské přesile římských legií. Bylo jasné, že Masada padne.
Cesta ven
Vůdce povstalců Eleazar Ben-Yair shromáždil všechny muže v pevnosti a přesvědčil je, aby udělali nemyslitelné. Pro judaismus, Islám i křesťanství je sebevražda nejhorším možným hříchem. Znamená to odmítnutí svatého daru života. Ben-Yair však ve svatých zákonech našel skulinu.
Každý z mužů zabil svou ženu i své děti. Poté se muži shromáždili a losovali, kterých deset z nich usmrtí ty ostatní. Deset zbývajících mužů opět losovalo a jeden muž zabil ostatních devět. Ten si měl vzít život, jak popisuje starověký židovský historik Flavius Josephus. Podle Williama Whinstona, překladatele, který se zabýval písemnostmi Flavia Josepha, se židovský historik o průběhu celého masakru dozvěděl od dvou žen, které vraždění přežily tak, že se schovaly do vodní nádrže. Spolu s nimi přežilo i pět dětí.
Přeživší pak zopakovali proslov povstaleckého velitele, ve kterém Ben-Yair přemlouval své stoupence k sebevraždě. „Už dávno jsme se rozhodli, že nikdy nebudeme sloužit Římanům ani nikomu jinému než samotnému Bohu, který je jediný pravým a spravedlivým Pánem lidstva. Nadešel čas, který nás zavazuje, abychom toto rozhodnutí dokázali skutkem. Byli jsme úplně první, kdo se vzbouřil a jsme poslední, kdo proti nim bojuje. A nemohu než považovat za milost, kterou nám Bůh udělil, že je stále v naší moci zemřít statečně a ve stavu svobody,“ domlouval údajně svým stoupencům v Masadě.
Kdo byl Josephus?
Byl to židovský vojenský velitel a bojoval proti Římanům během první židovsko-římské války jako velitel židovských sil v Galileji. V roce 67 n. l. se vzdal římským silám po šestitýdenním obléhání Yodfatu.
Josephus tvrdil, že židovská mesiášská proroctví, která zahájila první židovsko-římskou válku odkazovala na Vespasiána, který se stal římským císařem. V reakci na to se Vespasián rozhodl ponechat si Josepha jako otroka a pravděpodobně i tlumočníka.
V roce 69 n. l. se stal Vespasián I. císařem a udělil Josephovi svobodu. Ten přijal císařovo rodové jméno – Flavius. Bývalý otrok se stal římským občanem a stal se rádcem a přítelem Vespasiánova syna. Titus Flavius měl Josepha po svém boku i během obléhání Jeruzaléma v roce 70 n. l. a během zničení Druhého chrámu.
Kromě dokumentace židovsko-římské války a jiných historických prací to jsou právě díla Flavia Josepha, která jsou kromě Bible hlavním pramenem k dějinám starověku, starověké Palestiny a poskytují významný a nezávislý mimobiblický popis takových osobností, jako byli Pilát Pontský, Herodes Veliký, Jan Křtitel, Jakub Spravedlivý a Ježíš Nazaretský.
Masada už nepadne!
Popis událostí na stolové hoře je tak přesvědčivý a zajímavý, že po vzniku Izraele v roce 1948 se heslo „Masada už nepadne!“ stalo symbolem moderního státu, uvedl server Princeton Universtiy Press.
Zdroje: Wikipedia Flavius Josephus , Wikipedia Masada, Princeton University Press