Jak zní ďábelská hudba z obrazu Hieronyma Bosche?
O životě jednoho z největších a nejznámějších nizozemských malířů Hieronyma Bosche se toho dodnes příliš mnoho neví. Vlastním jménem Jheronimus Anthonissoen van Aken se narodil kolem roku 1450 a pravděpodobně v holandském městě ‚s-Hertogenbosch. Není ani známo, kolik děl za svůj život vyprodukoval. Podepsal jich totiž pouze sedm a s definitivní jistotou mu lze připsat autorství celkem ke 25 dílům.
Světově proslulý umělec byl označován za kacíře či malíře ďábla. Již ve své době vyvolával značnou kontroverzi. V jeho obrazech se objevují narážky na víru, zvířecí démoni, symboly a hororové a děsivé zobrazení posmrtného života. Při tvorbě hojně upustil uzdu své fantazii a jeho díla se tak stala i inspirací pro pozdější směr surrealismus. Na počátku 20. století sehráli svou roli v interpretaci Boschových děl právě surrealisté, např. Joan Miró, Max Ernst či Salvador Dalí.
Za Boschovo nejvýznamnější a nejznámější dílo lze označit obraz Zahrada pozemských rozkoší. Je možné narazit i na odlišná označení, např. Zahrada pozemských slastí či Tisícileté království. Jedná se o triptych, který je majetkem madridského muzea. Obraz je tvořen třemi vedle sebe umístěnými výjevy s náboženskými motivy – rájem, peklem a zatracením a uprostřed je zahrada rajských rozkoší, tedy park, který připomíná krajinu. Dílo je plné sarkasmu a má zobrazovat morální úpadek lidstva.
Část se zahradou je plná nahých lidí. Ti, kdož jsou mezi zvířaty, ochutnávají šťavnaté plody a provozují erotické radovánky. Zobrazeni jsou i jezdci, kteří se nacházejí kolem rybníka, v němž jsou nahé dívky. Znázorněnou jízdu na koni lze chápat jako metaforu pohlavního styku. Výklady badatelů se však liší – někteří v tomto výjevu spatřují smilnění a obraz je tak nástrojem moralizování světa a poukázání na pošetilé jednání lidstva. Jiní v díle spatřují připodobnění ke ztracenému ráji.
Zajímavá je část zobrazující zadnici jedné z mučených duší. Tento výjev se nachází na třetí části zmíněného triptychu – tato část zobrazuje peklo. Lze vidět něco jako pekelný orchestr s obřími nástroji – harfou, loutnou či nástrojem tzv. hurdy gurdy. Obraz prošel digitální rekonstrukcí a díky tomu byl odhalen zajímavý detail – na nahé zadnici jednoho z hříšníků se nachází notový záznam. O jeho přepis se postarala Amelie Hamrick, studentka oklahomské univerzity a melodii přehrál hudebník James Spalink.
Zhudebnění této „zadnicové Boschovy melodie“ je k dispozici na youtube a nástroje, které Spalink použil jsou totožné s těmi, které jsou zobrazeny na Boschově obrazu. Vzhledem k tomu, že notový zápis uvedený na obrazu nemá určenou stupnici ani klíč, musel si hudebník dopomoci vlastní invencí. V intru a outru je použitý tzv. „ďáblů interval“ a posledních pár taktů pochází čistě z pomyslného notového pera Jamese Spalinka. Nutno říci, že výsledná melodie nepůsobí zrovna pekelným dojmem – jedná se spíše o velmi uklidňující skladbu, která člověka pohladí na duši. Ostatně, můžete posoudit sami, jak na vás skladba působí.
Zdroje: StoPlusJednicka, Headliner, YouTube, Instagram