Hrůza na lodi Teror: Katastrofa Franklinovy expedice. První střípky důkazů se začaly objevovat až po několika letech

V květnu 1845 vypluly z Británie dvě lodě – HMS Erebus a HMS Terror. Jejich cílem bylo nalezení a zmapování poslední části Severozápadního průjezdu. Hledali námořní cestu, která spojuje Atlantský a Tichý oceán. Kapitánem byl ambiciózní John Franklin. Sloužil ve válce proti Napoleonovi a Spojeným státům. Čekala ho však dosud nejtěžší bitva. Boj s krutou přírodou.

Lodě Erebus a Terror byly na tehdejší poměry technologicky velice vyspělé. Byly obrovské a luxusní a díky propracovaným topným systémům dokázaly udržet posádku v relativním teple i v třeskuté arktické zimě. Koncem července roku 1845 byly obě lodě spatřeny velrybáři v Baffinově zálivu, kde čekaly, až se v Lancasterově zálivu uvolní led, aby se mohly vydat na cestu do Beringova průlivu.

To bylo naposledy, kdy byl někdo ze 129 členů posádky spatřen živý. Britská admiralita po dvou letech vyslala pátrací skupinu, kvůli krutým arktickým podmínkám však lodě nebyly nalezeny. Celkem bylo vysláno 39 misí, ale teprve v padesátých letech 19. století se začaly objevovat důkazy o tom, co muže postihlo. Přesné okolnosti jejich smrtí dodnes zůstávají záhadou. Vědci nicméně objevili několik okolností, které z dobrodružné expedice udělaly peklo na zemi.

Zbyl po nich jen vzkaz… aspoň na dlouhou dobu

V roce 1859 byl objeven jediný kus papíru, který něco prozrazoval o tom, co se stalo. V odolné informační schránce na jednom z ostrůvků uprostřed zmrzlého oceánu čekal vzkaz.

Byla na něm ručně napsaná zpráva z 22. dubna 1848. Podle ní byly lodě Erebus a Terror zaseknuté v ledu od 12. září 1846. 105 důstojníků a členů posádky pod velením kapitána Croziera se vydalo pěšky k Backově rybí řece na severozápadě Kanady. Dopis potvrzoval, že kapitán výpravy John Franklin zemřel 11. června 1847.

Pochod smrti

Bez nejmenších pochyb byli přeživší námořníci na pokraji svých sil. Decimovaly je totiž hlad a kurděje. Byl to pochod smrti, při kterém většina z nich zemřela.

Venkovní teploty v oblastech, ve kterých se námořníci pohybovali, mohou přes noc klesnout až na -48 °C. O moc lepší to nebylo ani na vytápěných lodích, kde údajně přes noc mrzlo, v porovnání s tím, co zuřilo venku, to však bylo příjemné teplo.

Nepomáhaly ani kurděje, což je nemoc, která u člověka propuká kvůli nedostatku vitaminu C. Člověka oslabí a způsobí, že se nehojí ani malé rány. Členové posádky touto nemocí trpěli, a to i navzdory prevenci, která spočívala v konzumaci limetkové a citronové šťávy a pravidelných kontrol dásní. Účinnost ovoce a zeleniny však klesala s časem a vzhledem k tomu, že na lodích nebyly čerstvé potraviny, tak se dostavily kurděje.

Obtížná byla i orientace. Pro to, aby se člověk v obrovské ledové pustině vyznal, bylo zapotřebí provádět magnetická a meteorologická pozorování. K tomu bylo nutné přikládat studené kovové přístroje k očím nebo pokožce, což je v takových mrazech velice nebezpečné. Tyto přístroje často přimrzávaly ke kůži, která se pak trhala.

Celý pochod zkomplikoval také jejich vlastní pot. Táhli těžké sáně naložené zásobami a kvůli fyzické námaze se potili. A pot na nich mrznul a měnil se v led přímo v jejich spodním prádle.

Osud výpravy

V roce 1854 vyslechl doktor John Rae inuitské vyprávění, že výprava zahynula někde západně od Backovy rybí řeky. Zdálo se, že se někteří z mužů uchýlili ke kanibalismu, protože mnoho těl bylo zohaveno a části těl byly nalezeny v hrncích na vaření.

Další informace vypluly na povrch v roce 1981, více než 100 let po návratu poslední pátrací výpravy domů. Osud posádky zajímal forenzního antropologa doktora Owena Beattieho v rámci projektu Forenzní antropologie Franklinovy expedice.

Na Ostrově krále Viléma byly shromážděny pozůstatky a lidské ostatky, které dřívější badatelé přehlédli. Lidské ostatky byly analyzovány pomocí moderních forenzních metod ve snaze zjistit, co mohlo být příčinou smrti posádky a identifikovat, které ostatky členů posádky byly nalezeny.

Výzkum odhalil vysoký obsah olova v kostech některých mužů. To vedlo k teorii, že jedním z faktorů zániku expedice mohla být právě otrava olovem.

Nekvalitní konzervy

Později našel Beattie pozoruhodně zachovalé ostatky tří členů posádky, kteří zemřeli a byli pohřbeni během první zimy expedice v Arktidě. Zkoumání tkání potvrdilo vědcovu dřívější teorii o otravě olovem.

Údajně za otravu mohlo olověné těsnění konzerv. To bylo tehdy označováno za nejmodernější technologii, kterou byla expedice zásobena v hojném množství. Skvělá technologie však měla obrovské nedostatky a proto se většina konzerv, na které se námořníci spoléhali, kontaminovala olovem.

Průjezd nalezen

Výprava místo bájného průjezd mezi Atlantikem a Pacifikem našla akorát hrůzu a smrt. Byli však blízko. Robert McClure vedl jednu z výprav, která zkoumala osudy Franklinovy expedice. I jejich cesta byla plná problémů a nebezpečí, vrátili se však domů.

Na své cestě našli ledem zablokovanou cestu, která spojovala Atlantský oceán s Tichým oceánem. Severozápadní průjezd byl lodí proplut až v roce 1906, kdy jej překonal Roald Amundsen.

Zdroje: Wikipedia, Royal Museum Greenwitch, redakce