70 000 měsíčně. Opravdu? Reportáž, jaké to je být kurýrem
„Dobrý den, vezu Vám jídlo“, věta která mě už několik dní budí ze spaní a obsesivně mi vyskakuje v hlavě. Na aplikaci v telefonu přijímám další objednávku a vyrážím na trasu. Pro brigádu jako kurýra jsem se rozhodla, když přišla nižší výplata ve stávající práci a vyšší zálohy na energie, nad kterými mě polil smrtelný pot. Něco na pár hodin denně, co by zalepilo díru v rozpočtu.
„70.000 měsíčně. Měsíc pracuj a druhý si užívej exotickou dovolenou,“ vyskakují mi již delší dobu bannery na sociálních sítích a lákají na práci rozvozu jídla. Nejsem sice marketingový odborník, ale tak nějak tuším, že realita bude o něco méně růžová. Byť myšlenka, že bych si koupila Maserati a do toho se válela na pláži s koktejlem, co má i ten deštníček a třešinku, je hodně dobrá. Ochotna slevit ze svých nároků, vyplňuji online přihlášku.
Po pár dnech mi přijde smlouva, vybavení a zpráva, že mohu začít. To jako vážně? Absolutně neschopná užívat jakékoliv technologie kromě kalkulačky, se chytám za hlavu. To mi nikdo nevysvětlí, jak ta aplikace funguje, jak mám přijímat objednávky, potvrzovat ty doručené a jak poznám, kam mám jet?
Při rozvozu autem si odečtěte třetinu výplaty
V panice se přihlašuji online a naštěstí procházím systémem jak nůž máslem. S úlevou, že na práci kurýra nemusím mít vystudovanou kybernetiku, si volím jako dopravní prostředek auto. Kolo jsem vyloučila, jednak žádné nemám a za druhé, kdybych byla schopná najezdit 100 kilometrů denně, budu se živit závodní cyklistikou.
Později si můj známý klepe na čelo. „To ale projezdíš všechno v benzínu a ještě si ničíš auto po městě.“ Má pravdu. V té době stojí litr benzínu 50 korun. Palivo, amortizace a daně snižují vydělané peníze minimálně o 30 procent. „A vůbec, proč nemáš jejich auto?“ ptá se mě. Protože pronájem auta od společnosti stojí cca 3500 korun na týden. Vyplatí se jen těm, kteří jezdí denně alespoň 8-10 hodin.
Jsi snad blbá?
Proplétám se kolonou k pizzerii. Tři kilometry jízdy mi zabere 20 minut a závidím kolegům na kolech a skútrech. tedy pokud zrovna neprší, nesněží, někdo je nesrazí nebo neinhalují v centru města kouř z výfuků.
Parkovat není kde, nechávám auto na chodníku na blikačkách. Ano, všichni mě nenávidí, vím. A vbíhám do pizzerie, protože mi na telefonu pípá zpoždění. „Jdu si vyzvednou jídlo“ a hlásím kód objednávky. Obsluha se na mě otráveně podívá a a nic. Po chvíli se ozve: „Musíš vedle.“ Jsem trochu zmatená, kam vedle? Vyházím znovu ven, ale opravdu je to ta restaurace, kterou mi ukázala navigace. Zpoždění nabíhá a já se vracím zpět do restaurace s tím, že „vedle“ nic není. Otrávený pohled se změní ve vzteklý. „Jsi snad blbá nebo neumíš číst?“ „Číst umím a blbá nejsem. Mám dvě vysoké školy, což je přesně o dvě víc, než máte vy. Takže byste snad mohl prokázat trochu empatie a vysvětlit mi situaci,“ kontruji. Ale stejně chvíli trvá než se vzpamatuju. Pizza se vydává ve vedlejším obchodě se sýrem. Aha. Logiku v tom nehledám.
Většinou je ale obsluha v restauracích příjemná nebo neutrální. Ostatně na řeči o počasí není moc čas. Když restaurace vydávají přes obědovou špičku stovky jídel a zároveň kurýry nemilosrdně honí aplikace a počítá nám minuty doručení i zpoždění.
Další trasa vede na druhý konec Prahy. Najednou rána a já instinktivně šlapu na brzdu. Těsně přede mnou se na křižovatce srazí dvě auta. Běžím k zaklíněným autům. V jednom sedí pár důchodců, pán je v šoku a nemluví, paní se snaží přes vystřelené airbagy vylézt z auta a naříká bolestí. „Prosím vás nehýbejte, volám sanitku,“ snažím se ji uklidnit, ale vidím, jak se mi samotné klepou ruce. Za chvíli slyším houkání ambulance, tak se vracím do auta a pokračuji.
Dá se vydělat 70 000 korun měsíčně?
Všechny společnosti platí podobně, byť na to mají různý systém. Já jsem si vybrala firmu, která dává za jedno doručení objednávky 70 korun plus najeté kilometry. V průměru mi aplikace ukazuje 100 korun za rozvoz. Jinak dýška od zákazníků jsou minimální. Asi 15 korun na každého pátého zákazníka. Přísahám si, že až budu jednou bohatá a objednám si jídlo, dám kurýrovi opravdu velké dýško za tu bulhařinu, co podstupuje.
Z čeho se vlastně kurýři platí? Logicky vytahuje peněženku koncový zákazník. Když si objednáte jídlo, restaurace účtuje obaly, jeden za 10 korun i víc. Ale samozřejmě, že je za tuhle cenu nepořizují. To je část peněz a druhá je poplatek za samotné doručení.
Jezdila jsem všední dny jen přes obědy okolo tří hodin. Víc jak 6 zakázek se nedá stihnout. Ve výsledku je to 600 korun, třetina jsou zmíněné náklady na auto a ještě daně, takže 400 korun. Svět to není, ale rychlý výdělek a práce, kterou může dělat v podstatě kdokoliv ano. Byla jsem překvapená, že kurýry dělají jak studenti, tak tátové od rodin i ženy všech věkových kategorií.
Kolegové, kteří jezdí i 12 hodin denně dosáhnou výdělkem na průměrnou mzdu. Ale musí mít skútr nebo kolo. Což je v období od listopadu do dubna velká výzva. Viděla jsem je nabalené ve 3 vrstvách oblečení, promoklé, promrzlé. Výjimkou není, že ty na kole někdo srazí. Závěrem – jako krátkodobé řešení finanční situace nebo brigáda jsou to snadné i když ne velké peníze. Ale s dovolenou na Bali po měsíci práce rozhodně nepočítejte.
Zdroj: Redakce