Zvuky z vesmíru: Pulzary a černé díry vydávají hluk, poprask však vzbudil zvuk nazývaný WOW
Vesmír není hluchý ani němý. Jen k němu potřebujeme přistupovat trochu jinak. Zatímco my jsme zvyklí na rachot města, šumění lesa nebo tikot hodin, tam nahoře se zvuk šíří jinými cestami. Když se ale naučíme naslouchat, otevře se před námi jeden z nejzajímavějších playlistů, jaký kdy lidstvo poznalo.
Na začátku si vědci mysleli, že ve vesmíru panuje dokonalé ticho. Jenže pak přišlo první ťukání. A nebylo od souseda, ale od objektu vzdáleného tisíce světelných let. Roku 1967 zachytila Jocelyn Bell Burnellová pravidelné impulzy. Naprosto přesné, jako by někdo nastavoval hvězdné hodiny. Ukázalo se, že jde o pulzar. Zbytek po výbuchu supernovy, který se točí šílenou rychlostí a při každé otočce vysílá radiové vlny. Když ten paprsek mine naši planetu, zachytíme ho jako rytmické tiknutí. Přesný kosmický metronom, který nikdy neztrácí rytmus.
A pak tu máme černé díry. Tyhle gravitační kolosy, které dokážou spolknout světlo i čas, umí navzdory své pověsti mlčenlivosti pořádně zadunět. V roce 2015 se vědcům poprvé podařilo zachytit gravitační vlny. Dvě černé díry se srazily a jejich kolize rozvlnila samotný prostor. Díky obřímu detektoru LIGO jsme ten pohyb mohli zachytit. A když se převedl do slyšitelné podoby, zněl jako hluboký tón připomínající kapku vody v tiché místnosti. Krátký, ale nezapomenutelný.
Jeden signál, jedno slovo, nekonečno otázek
V srpnu roku 1977 zachytil radioteleskop Big Ear v americkém Ohiu signál, který trval přesně 72 vteřin. Zněl čistě a intenzivně. Nepřipomínal běžný šum ani pozemský rušivý vliv. A přišel z místa, kde podle astronomů nic podezřelého nebylo. Když si Jerry Ehman, jeden z pracovníků projektu, prohlížel záznam, připsal k němu rukou slovo Wow. Od té chvíle měl signál své jméno i místo v historii.
Nikdy se ho nepodařilo zachytit znovu. A právě to z něj dělá jednu z největších záhad moderní astronomie. Jedna teorie mluví o mimozemské civilizaci. Jiná o odrazu signálu od komety. A další ho přičítá chybě nebo náhodě. Žádná z nich ale není potvrzená. I po téměř padesáti letech visí ve vzduchu jen otázky. Signál Wow dodnes fascinuje vědce i snílky.
Jak vlastně posloucháme vesmír
Ve vesmíru není vzduch. To znamená, že zvuk se tam nešíří stejně jako na Zemi. Ale šíří se tam elektromagnetické vlny. A právě ty se dají zachytit pomocí radioteleskopů. Obrovské antény, které připomínají kovové talíře zapuštěné do země, nejsou žádné sci-fi atrakce. Jsou to naše uši obrácené ke hvězdám. S naprostou trpělivostí zachycují tiché vlny z hlubokého vesmíru. Ať už jde o rádiové signály, mikrovlnné šepoty nebo jemné záchvěvy v infračerveném spektru, právě díky nim slyšíme to, co bychom jinak nikdy nezaznamenali.
Dnes už nejde jen o radiové vlny. Vědecké týmy běžně převádějí i data z infračerveného a ultrafialového spektra do slyšitelné podoby. Tento proces se nazývá sonifikace. Díky němu si můžeme doslova „poslechnout“ mlhovinu, hvězdu nebo srážku galaxií. Výsledkem nejsou jen čísla, ale i zvuky, které v nás probouzejí emoce. NASA už několik takových sonifikací zveřejnila. Jsou to fascinující skladby, v nichž se mísí krása, chaos i ticho.
Není ticho jako ticho
Země v noci spí, a my s ní. Hvězdy nad námi svítí jako klidná lucerna v dálce. Ale tohle ticho klame. Vesmír není prázdnota. V jeho útrobách se odehrávají gigantické výbuchy, gravitační srážky a jemné tikání zbytků mrtvých hvězd. A my je dnes umíme slyšet. Ne přímo ušima, ale prostřednictvím technologií, které proměňují vlnění vesmíru na melodie, kterým začínáme rozumět.
Zvuky z vesmíru nejsou jen efektní ukázkou možností vědy. Jsou důkazem toho, že svět kolem nás je mnohem bohatší a živější, než si vůbec dokážeme představit. A i když možná zatím stoprocentně nevíme, co přesně znamenal signál Wow, jedno víme jistě. Naslouchat vesmíru znamená slyšet příběh, který se píše dávno před námi.
Zdroje: LIGO Scientific Collaboration, Wikipedie, 100+1, Scientific American
