Vražda deštníkem Georgiho Markova: Nejrafinovanější kauza studené války přepsala dějiny kriminalistiky. Z případu mrazí dodnes

Začátkem září 1978 dorazil Georgi Markov do práce v Londýně, jako by šlo o úplně obyčejný den. K večeru začal cítit bolest v noze. Nevěnoval tomu pozornost. O čtyři dny později byl mrtvý. Teprve pitva ukázala, že do těla dostal dávku jedu, která ho zabila. Všechno nasvědčovalo tomu, že ho někdo umlčel záměrně.

Georgi Markov žil v exilu, psal ostře, mluvil nahlas a neváhal pojmenovávat věci, o kterých se jinde mlčelo. Jeho komentáře vysílané z Londýna do Bulharska měly sílu měnit veřejné mínění. Tehdejší moc ho vnímala jako hrozbu, kterou je třeba odstranit. Útok přišel nečekaně. Neznámý muž ho jemně udeřil do nohy. Zprvu banální situace se změnila v tragédii.

Až lékařská zpráva odhalila skutečnost. V těle byla nalezena mikrostřela s prudkým jedem. Tichý zásah, chladně promyšlený a provedený se zručností, která nenesla žádnou stopu pochybení. Případ od začátku působil jako učebnicový příklad toho, jak profesionálně vedená akce může projít téměř bez povšimnutí. Byl to útok, který se odehrál v tichosti, ale jeho následky rezonují dodnes.

Detaily operace

Pitva potvrdila, že Markova zabila miniaturní střelka z platiny a iridia. Měla velikost špendlíkové hlavičky a uvnitř ukrývala ricin, jed schopný usmrtit během několika hodin až dní. Mechanismus byl důmyslný. Dutina uvnitř byla uzavřená voskovou membránou, která se při tělesné teplotě rozpustila a uvolnila smrtelný obsah.

Podobná metoda byla použita i proti jinému bulharskému disidentovi Vladimíru Kostovovi ve Francii. Ten útok přežil. Oba případy vykazovaly stejné znaky. Byla to pečlivě naplánovaná akce, která měla zastrašit každého, kdo si dovolil režim kritizovat. Podle vyšetřovatelů nešlo o ojedinělý čin, ale o promyšlené nasazení speciálně vyvinuté metody. Tato metoda navíc prokázala, jak technicky pokročilé nástroje tehdejší tajné služby měly k dispozici. Zbraň ukrytá v předmětu běžného užívání nepůsobila podezřele, a právě to ji činilo nebezpečnou.

Ruka tajných služeb

Podezření směřovalo od začátku na bulharskou státní bezpečnost. Markov byl v jejích očích nepřítel, protože veřejně zesměšňoval diktátora Todora Živkova a připravoval vydávání opozičního tisku.

Bez podpory sovětské KGB by k podobné akci pravděpodobně vůbec nedošlo. Sovětské laboratoře měly zkušenosti s vývojem zbraní skrytých v běžných předmětech. Právě tam mohla vzniknout i tato střelka s ricinem.

Hlavním podezřelým se stal Francesco Gullino. Muž s dánským pasem a italskými kořeny se pohyboval mezi Západem a Východem už od šedesátých let. V Bulharsku měl problémy se zákonem kvůli obchodu s uměním. Podle dostupných informací na něj tajná služba zatlačila a nabídla mu výměnou za svobodu spolupráci.

Britové ho později vyslechli, ale nic konkrétního se neprokázalo. Gullino zemřel v roce 2021 a s ním pravděpodobně i poslední šance, že se někdy dozvíme víc. Mnozí se domnívají, že šlo o akci celé sítě. Tak náročná operace by sotva mohla být prací jediného člověka. Přesto se jméno Gullino dodnes v příběhu objevuje, i když oficiální závěr nikdy nepadl.

Symbol studené války

Markovova vražda šokovala nejen britskou veřejnost, ale i celý svět. Skutečnost, že smrtící zbraň byla ukryta v obyčejném deštníku, působila mrazivě i symbolicky. Studená válka se ukázala jako konflikt, který se nevedl jen za zavřenými dveřmi, ale i na ulicích západních měst.

Markov se stal symbolem svobody slova. Jeho příběh připomínají muzea, dokumenty i knihy. Byl to precedens. Otrava Litviněnka, útok na Skripala. Všechna tato jména spojuje Londýn. Město, kde ticho obvykle předchází zásahu. A kde se svoboda někdy stává terčem. Podobné příběhy dokazují, že hranice mezi státní politikou a osobní likvidací může být velmi tenká. A že i v moderní historii se staré metody nevzdávají snadno.

Ticho po výstřelu, který nikdo neslyšel

Markovova smrt dodnes vzbuzuje otázky. Byla to profesionálně vedená akce. Víme, co ho zabilo. Nevíme, kdo to nařídil. Zůstala po něm slova, která nezmizela. Psaná pravda, která vadila natolik, že kvůli ní někdo sáhl po jedu.

Zdroj: Aktuálně.cz, The Guardian, Wikipedie