Válka světů: Rozhlasová hra vyvolala mezi lidmi paniku z obavy ze skutečné invaze
Jedno říjnové vysílání v roce 1938 způsobilo v Americe pořádný rozruch. Lidé opouštěli domovy, volali policii a hledali úkryt. Nešlo přitom o skutečný útok ani o přímé nebezpečí. Za vším stála rozhlasová hra, která byla podaná tak živě a přesvědčivě, že spoustě lidí nahnala opravdový strach. Lidé si to tehdy neověřovali. Co slyšeli v rádiu, považovali za realitu. A tak nebylo divu, že se v nich vzbudil strach, že to, co se děje, je opravdové a že planeta je v ohrožení.
Knihu Válka světů napsal britský autor H. G. Wells na konci 19. století. Na tehdejší dobu to byla troufalá věc. Marťani přistávají na Zemi a nemají s lidstvem žádné slitování. Věci se rychle zvrtnou, civilizace kolabuje, lidé se snaží přežít. Klasika, kterou dneska najdeme ve všech učebnicích sci-fi.
Jenže ten největší poprask kolem tohoto příběhu přišel až o čtyřicet let později. Ne v knihkupectví, ale v rádiu. Psal se rok 1938 a mladý režisér Orson Welles dostal nápad. Přepracovat Wellsův román do rozhlasové podoby a podat ho posluchačům jako zpravodajské vysílání. Bez varování, bez přípravy.
Amerika v šoku
Ten večer, 30. října, byla většina lidí doma. Rádio hrálo hudbu, běžely pořady, všechno bylo tak, jak má být. Jenže v jednom momentu vysílání přerušil hlas moderátora a začaly přicházet falešné zprávy o podivných výbuších na Marsu a neidentifikovaných objektech, které přistály v New Jersey. Zprávy působily naprosto věrohodně. Byly tam hlášení reportérů z místa, simulované vstupy odborníků i živé záznamy z místa dění. Pro ty, kdo zapnuli rádio až po úvodním vysvětlení, že jde o fikci, to byl šok.
A začala panika
Někteří lidé volali na policii, jiní balili rodiny a mířili pryč z měst. V okolí New Yorku prý řidiči ucpali silnice, benzínky nestíhaly, někde se lidé pokoušeli ukrýt do sklepů. Ozývaly se i modlitby, prý dokonce někdo požadoval plynovou masku po svém lékárníkovi. Rozhlas byl tehdy hlavním zdrojem zpráv a většina posluchačů měla tendenci věřit tomu, co z něj zní. Co zní naléhavě, to musí být pravda a přesně na to Welles vsadil.
Neúmyslné mistrovské dílo
Přestože šlo o dramatizaci, nikdo z tvůrců zřejmě netušil, jaký chaos tím vyvolají. Welles, tehdy teprve třiadvacetiletý, dostal v prvních dnech spíš pořádnou sodu než pochvalu. V novinách se psalo o zodpovědnosti, o zneužití důvěry a o mediálním šílenství. Jenže čím víc se o tom mluvilo, tím víc rostla i Wellesova sláva. Brzy se z něj stala hvězda a tenhle večer se stal mezníkem v dějinách masové komunikace.
Dneska se vedou spory o tom, jak masivní ta panika vlastně byla. Některé studie říkají, že novináři čísla nadsadili, aby mohli ukázat rádio jako nebezpečného soupeře tištěného slova. Faktem ale zůstává, že pro tisíce lidí tehdy skutečně fikce na chvíli nahradila realitu. A to je dost silné na to, aby to vstoupilo do dějin.
Nové zpracování, stejný strach
V roce 2005 se k tématu vrátil i Hollywood. Steven Spielberg natočil filmovou adaptaci, v níž si hlavní roli zahrál Tom Cruise. Mimozemšťané byli tentokrát vybaveni ničivými trojnožkami a film si nebral servítky. Technologicky špičkově zpracovaný, emocionálně vypjatý a temnější, než by leckdo čekal. Spielberg dal příběhu nový rozměr a nešlo jen o přežití, ale i o zodpovědnost, vztahy a lidskost v době krize.
I přesto, že od původního románu už tehdy uplynulo více než sto let, základní emoce zůstaly. Strach, bezmoc, nejistota. Možná už nevěříme na Marťany s teplem řízenými paprsky, ale obava z neznámého je stejně aktuální jako tehdy.
Závěrečné zamyšlení
Válka světů ukázala, že dobrý příběh má sílu pohnout světem. Když je podán přesvědčivě, dokáže ovlivnit myšlení lidí, vyvolat reakce a dokonce přepsat historii médií. Jedna kniha, jedno rádio, jeden večer. A přesto si to pamatujeme dodnes. Ne proto, že jsme se smáli naivním posluchačům z roku 1938. Ale protože víme, že když příběh promluví ve správný čas a správným způsobem, dokáže rozkývat i to, co jsme považovali za jisté.
Zdroje: ČSFD, Wikipedie, Smithsonian Magazine
