V historii kriminalistiky hrály klíčovou roli výslechy, později se k nim přidala i identifikace osob
Kriminalistika dnes působí jako vysoce odborná věda – DNA, digitální stopy, forenzní analýzy. Ale nebylo tomu tak vždy. Ještě před sto lety hrála hlavní roli úplně jiná metoda: výslech. A často ne zrovna jemný.
Když to celé stálo na slovech
Na úplném začátku – ještě v době, kdy kriminalistika nebyla ani považovaná za vědu – šlo hlavně o to, kdo co řekne. Výpovědi, přiznání, svědecké výklady. Policisté spoléhali na to, co jim kdo prozradí, a čím přesvědčivější výslech, tím lépe. Mnohdy to připomínalo spíš psychologický souboj než hledání konkrétních důkazů.
Důkazy, jak je známe dnes? Tak ty tehdy často vůbec neexistovaly. Nešlo o otisky nebo krevní stopy – šlo o to, jestli se podaří někoho přimět k tomu, aby „něco přiznal“. A jestli měl vyšetřovatel trochu intuice a zkušeností, často opravdu něčeho dosáhl.
Papír a šanony: první krok ke skutečné evidenci
S postupujícím časem se ale začalo ukazovat, že samotný výslech nestačí. Bylo potřeba věci zaznamenávat – nejen kvůli důkazům, ale i kvůli tomu, že si všechno prostě nelze pamatovat. Policisté tak začali vést podrobné protokoly a archivovat případy. Objevily se první pokusy o evidenci recidivistů nebo srovnávání starších kauz s těmi novými.
Tím se kriminalistika pomalu přesouvala od výslechových místností k šanonům a tabulkám. Nešlo už jen o „kdo co řekl“, ale taky o „co už se kdy stalo“.
Otisky prstů a Bertillon: první pokusy o vědu
První velký zlom přišel na přelomu 19. a 20. století. Francouz Alphonse Bertillon vymyslel systém, jak měřit části lidského těla – délku nosu, tvar lebky, velikost uší. Dnes to zní možná zvláštně, ale tehdy to byla revoluce. Konečně šlo lidi nějak rozlišit bez toho, aby něco přiznali.
A pak přišly otisky prstů. Jednoduché, ale geniální. Každý člověk má jiné a zůstávají stejné celý život. Policisté tak mohli začít spojovat lidi s místem činu mnohem přesněji – bez výslechů, bez dohadů. Prostě: našli jsme otisk, víme, kdo tu byl.
Věda se hlásí o slovo
Ve 20. století se do vyšetřování zločinů naplno pustila věda. Začalo se pracovat s chemií, balistikou, později s DNA. Forenzní laboratoře začaly analyzovat vlasy, krev, střelné zbraně. A rázem už nestačilo mít podezřelého, který působí nervózně – bylo potřeba mít i něco v ruce. Něco, co obstojí i před soudem.
DNA analýza přinesla opravdový průlom. Umožnila spojit lidi s místem činu nebo obětí s naprostou přesností. Někdy i po letech, kdy už případy dávno zapadly.
A dnes? Technologie, kamery a pořád i slovo
Dnešní kriminalistika vypadá jako něco mezi vědeckým výzkumem a detektivkou. Kamery na každém rohu, databáze DNA, software na rozpoznávání obličejů nebo hlasů. Policisté mají k dispozici nástroje, o kterých si dřív mohli nechat jen zdát.
Ale i přesto – výslech zůstal. Možná se dnes nahrává a má svá pravidla, ale pořád hraje důležitou roli. Ne všechno se dá vyčíst z otisku nebo záznamu z kamery. Pořád je tu člověk. A ten má své důvody, emoce, lži i pravdu. A to všechno se dá zjistit jen rozhovorem – tedy výslechem.
Co se nezměnilo?
Kriminalistika se za posledních sto let změnila k nepoznání. Z oboru, kde šlo hlavně o „přesvědčivý výslech“, se stala komplexní věda plná důkazů, databází a analýz.
Ale jeden prvek zůstává stejný – lidský faktor. Ať už mluví vyšetřovatel s podezřelým, nebo forenzní expert analyzuje vzorek DNA, pořád jde o to samé: najít pravdu.
Zdroj: is.ambis.cz, Research Gate
