Vědci analyzovali nejzáhadnější předmět starověku. Tutanchamonova dýka je skutečně mimozemského původu

Vědci potvrdili, že slavná dýka z hrobky faraona Tutanchamona má čepel vyrobenou z unikátního kovu. Má se jednat o železo pocházející z meteoritu. Identifikována byla přítomnost niklu a kobaltu, která je typická pro železná tělesa z vesmíru.

První věcí, která v roce 1922 udivila Howarda Cartera v neporušené hrobce mladého faraona, nebylo všudepřítomné zlato v bednách, ale dva dokonale zpracované nože. Jedna z dýk, štíhlá a oboustranně broušená, měla ocelově šedou čepel, jakou by člověk čekal spíš v železné době než v období bronzu. Odkud se vzal její neobvyklý kov a jak ji tehdejší řemeslníci dokázali vyrobit, zůstávalo dlouho záhadou. Teprve moderní analýzy ukázaly, že odpověď padá z nebe – doslova.

Jak víme, že kov přišel z nebe?

Rozhodující průlom přinesla blízká analýza čepele. Spektrum prvků prozradilo vysoký obsah niklu (zhruba kolem 10–12 %) a přítomnost kobaltu v poměrech typických pro železné meteority. Právě tyto znaky odlišují meteoritické železo od pozemně taveného kovu. V době, kdy Egypt stále kraloval bronzu, bylo železo vzácností, a pokud se objevilo, šlo nejčastěji o materiál doslova spadlý z nebe, využívaný na ceremoniální či okrasné předměty. Tutanchamonova dýka však ukazuje víc: nejen původ suroviny, ale i dovednost ji citlivě opracovat.

Co prozradila textura čepele?

Při detailním mapování povrchu čepele se objevily stopy, které by vysokoteplotní tavení zničilo: fragmenty Widmanstättenových struktur – geometrických „kresb“ vznikajících jen v kovových meteoritech při extrémně pomalém chladnutí planetek ve vesmíru. Na některých místech vědci identifikovali i tmavá „očka“ bohatá na síru, zbytky troilitu (FeS), běžné inkluze meteoritů. To vše dohromady naznačuje, že surovina nebyla litá, ale kujně tvarovaná při relativně nízkých teplotách, aby si „nebeský podpis“ zachovala.

Mistrovství staroegyptských řemeslníků

Způsob zpracování šel proti instinktu „přitopit, co to dá“. Kdyby řemeslník kov přehřál, troilit by eutekticky tál a charakteristická textura by zmizela. Dýka tak pravděpodobně vznikla opatrným kováním pod hranicí přibližně tisíce stupňů Celsia, s následným pečlivým broušením a leštěním. Výsledek je technicky i esteticky působivý: čepel plynule ztenčená ke hranám, rýhy po finálním leštění, a k tomu bohatě zdobená zlatá rukojeť a pochva s florálními i peřovými motivy. Kombinace drahých kovů a „železa z nebe“ jasně říká: královská prestiž.

Diplomacie a cesta dárků

Chemie zlata na rukojeti – včetně stop vápníku souvisejících s použitým pojivem – spolu s historickými prameny naznačuje, že hotová dýka mohla k egyptskému dvoru doputovat jako prestižní dar ze severní Mezopotámie či Anatolie. V tzv. Amarnských dopisech, diplomatické korespondenci v akkadštině, se opakovaně mluví o „dýkách se železnou čepelí a zlatou rukojetí“ posílaných faraonům v rámci sňatkových aliancí. Nelze s jistotou říct, že šlo právě o tento kus, ale shoda popisu, materiálu a zpracování je nápadná.

Proč je tato dýka fascinující dodnes?

Tutanchamonova dýka je zkrátka unikát: na jediném předmětu lze vidět dvorský luxus pozdní doby bronzové a vesmírný původ železa, které na jeho výrobu bylo použito. Jde tedy o krásný artefakt, který mimo jiné slouží taky jako pevný bod v dějinách. Je to jakýsi hmatatelný důkaz, že egyptští zlatníci a kováři dokázali citlivě využít i materiál, který k Zemi doputoval z kosmu, a proměnit ho v královský symbol moci a výjimečnosti. Stejně jako další předměty nalezeny v hrobce však také skrývá spoustu odpovědí, které nejspíš již nikdy nezískáme.

Zdroje: Onlinelibrary.wiley.com, Idnes.cz, Youtube.com