Za jak dlouho zemřete, když přestanete jíst a pít. Toto byla průměrná doba dožití odsouzeného v hladomorně
Tělo je jako dobře naprogramovaný stroj, který ví, kdy má začít šetřit. Když přestaneme jíst a pít, nejprve spotřebuje zásoby, a pak přejde do režimu nouze, kde vypíná všechno, co není úplně nezbytné. V historii se bohužel našlo dost situací, kdy si lidé tento krizový režim otestovali na vlastní kůži. A ne vždy dobrovolně. Ať už šlo o vězeňské hladomorny, nebo odhodlané protestní hladovky, tělo ukázalo, že umí bojovat déle, než by se čekalo.
Voda jako nejrychlejší zkouška
Bez vody jsme jako květina na rozpáleném balkoně. Tři dny jsou taková zlatá střední cesta, ale záleží, jestli zrovna ležíme v chládku, nebo běháme v létě po rozpáleném náměstí. V horku to může být i méně než dva dny. Naopak v klidu, když si tělo zrovna moc nestěžuje, zvládne někdy i pět. Problém je, že bez vody přestává krev proudit tak, jak má, tělo se zahušťuje, a nakonec se to celé složí jako domeček z karet.
Co uměla hladomorna
Ve středověku se s lidmi nemazlili. Hladomorna nebyla hotel s polopenzí, ale spíš sklep, kde jste nedostali ani sklenici vody, natož talíř čočky. Záznamy ukazují, že bez jídla, a hlavně bez vody se tam přežívalo sedm až čtrnáct dní. Kdo měl trochu víc zásob na břiše a štěstí na pomalejší metabolismus, zvládl i tři týdny. Ale většinu stejně zradila žízeň dřív než hlad.
Historické zápisy o hladomornách jsou spíš jako stará SMSka bez signálu. Chybí detaily, protože většina lidí, co tam skončila, už další příběh nenapsala. Obvykle šlo o politické vězně nebo nepohodlné osoby. Hladomorna nebyla poprava, ale vyčerpání na pomalý způsob. Tma, chlad, sucho a ticho. Takový all-inclusive balíček pro ty, kdo se znelíbili mocným.
Když šlo o protest
V roce 1981 v irské věznici Maze se několik vězňů rozhodlo jít do extrému. Bobby Sands držel hladovku 66 dní, další spoluvězni přežívali 46 až 73 dní. V téhle statistice šlo doslova o kila navíc. Čím víc zásob, tím delší výdrž. Ukázalo se, že tělo sice není nesmrtelné, ale je to zatraceně vytrvalý bojovník.
Podobná situace nastala i v roce 1920 v irském Corku, kde Michael Fitzgerald zemřel po 68 dnech hladovky. O mnoho let později, v roce 2013, se v kalifornských věznicích zapojilo přes dvacet devět tisíc vězňů do protestní hladovky proti izolaci v celách. Tady už byl ale rozdíl v tom, že hladovky sledovali lékaři. Tělo má sice neuvěřitelnou výdrž, ale když není dohled, může se z protestu stát fatální rozhodnutí.
Co se děje uvnitř
Když tělu dojdou tekutiny, je to jako vypnout klimatizaci u motoru. Krev se zahušťuje, srdce si dává noční směnu bez pauzy a ledviny brečí tiše v koutě. Nakonec se celý systém unaví. Na druhou stranu, kdo má víc paliva v nádržce, tedy trochu toho strategického tuku, vydrží déle. Tělo si sice stěžuje, ale nějakou dobu se ještě drží.
Tělo po vyčerpání cukrů sahá po tucích a spouští ketózu. Mozek jede na nouzový provoz. Když je dostupná voda, dá se v takovém módu vydržet i několik týdnů. Ale bez vody není žádné drama, žádné hrdinství. Je to rychlý konec, kterému tělo prostě nestačí vzdorovat.
Čísla, která nelžou
- Bez tekutin většina lidí přežije 3 až 5 dní
- Bez jídla, ale s vodou, to může být 30 až 60 dní
- Politické hladovky trvaly často déle než 45 dní, někdy i přes 70
- V hladomornách se přežívalo kolem 7 až 14 dnů
- Větší tukové zásoby pomáhají tělu přežít déle, ale bez vody to stejně nepůjde
Tělo jako přeživší s kapsou tuku
Lidské tělo je mistrovský kus biologického inženýrství. Když ho nepřekvapíme ledovou sprchou nebo nedostatkem vody, umí přežít déle, než bychom čekali. Ale všechno má své limity. Bez vody prostě dojde na konec příběhu dřív, než dočteme poslední kapitolu. A přestože některé historické postavy držely hladovku s odhodláním, které by zahanbilo i vrcholového sportovce, tělo si stejně jednou řekne dost.
Zdroj: wikipedia, pmc, scientificamerican, ncbi
