Templářští rytíři se dožívali o 1/3 více, než ostatní středověcí muži. Jedli tuto běžnou potravinu
Templářští rytíři patří mezi postavy, které se v dějinách neztrácejí ani po staletích. Byli to vojáci i mniši v jednom. Na koni s mečem, ale zároveň s modlitbou v kapli. Jejich život měl jasný řád a málokdo by čekal, že taková tvrdá pravidla přinesou něco jiného než krátkou a vyčerpávající existenci. Jenže svědectví, která se dochovala, mluví jinak. Část z nich se dožívala věku, který byl ve středověku spíše výjimkou než běžnou skutečností. A důvod nebyl žádná tajemná alchymie. Spíš každodenní střídmost, jednoduché jídlo a rytmus, který držel jejich život pohromadě.
Středověk si většina z nás vybaví jako dobu plnou hladu, nemocí a válek. Život obyčejného člověka končil často dřív, než stihl zestárnout. Templáři se z tohoto obrazu vymykají. Drželi se pořádku a kázně, a právě to jim pomáhalo žít déle než většina jejich vrstevníků. Někteří přežili celé generace. Když se na jejich denní režim podíváme blíž, připomíná v lecčems to, čemu dnes říkáme zdravý životní styl. Neznali přejídání. Maso měli jen občas, jinak se spolehli hlavně na luštěniny, chléb a jednoduché pokrmy, které nasytily, ale nezatížily. Dodržovali rytmus dne, měli čistý stůl i ruce. A to dohromady jim dávalo náskok v době, kdy nemoc a špína kosily celé vesnice.
Každodenní řád u stolu
Pravidla stolování byla jasná. Maso se objevovalo jen několikrát týdně, zbytek jídelníčku tvořila zelenina, obiloviny, ryby a luštěniny. Čočka nebo hrách se vařily tak často, že si je lze snadno představit jako běžnou polévku nebo kaši.
Templáři nikdy nejedli sami. U stolu seděli vždy dva, aby jeden druhého hlídal. Pořádek a čistota byly samozřejmostí, mytí rukou povinností. Na tehdejší dobu šlo o přísné hygienické návyky, které jim mohly pomoci vyhnout se nemocem. V době, kdy hygiena bývala zanedbávaná, znamenaly rozdíl mezi zdravím a nemocí.
Síla obyčejné čočky
Dnes hledáme superpotraviny v exotických plodech a drahých doplňcích. Templářům ale k vitalitě stačilo něco prostšího. Čočka, hrách a další luštěniny byly dostupné, dobře se skladovaly a poskytovaly bílkoviny i energii. V době, kdy se maso a mléčné výrobky objevovaly jen zřídka, představovaly luštěniny jistotu a základ každodenní stravy.
Když templáři sahali po miskách luštěnin pravidelně, jejich těla to poznala. Lépe trávili, měli víc síly a dost energie na povinnosti. Dá se říct, že miska čočky byla tehdejším ekvivalentem dnešní vyvážené večeře, která zasytí, ale nezatíží tělo. A možná právě díky drobným zvykům působili rytíři i ve vyšším věku vitálněji než jejich současníci.
Jak dlouho se templáři dožívali
Průměrný muž středověku se často nedožil ani čtyřicítky. Tento nízký věk ovlivňovala hlavně vysoká úmrtnost dětí a mladíků padlých ve válkách. Kdo přežil první roky, mohl se dožít padesátky.
Mezi templáři se objevují příklady mužů, kteří žili šedesát, či dokonce sedmdesát let. Na tehdejší dobu to působilo téměř zázračně. Jejich výhodou byl pravidelný denní rytmus, střídmá strava a důraz na čistotu, což jim dávalo náskok. V prostředí řádu měl každý větší šanci na péči a podporu, která venku často chyběla.
Tajemství jejich dlouhověkosti
Není správné tvrdit, že každý templář žil o třetinu déle než ostatní. Často šlo o jednotlivé případy z kronik. I oni umírali v bitvách nebo podlehli nemocem. Přesto se zdá, že jejich průměrná délka života byla vyšší než u okolní společnosti.
Za jejich výdrží nestálo kouzlo ani elixír. Byla to směs více věcí: disciplína, jasný řád dne, střídmost v pití a život v komunitě, kde měl každý oporu. Spolu s jednoduchou, ale výživnou stravou jim to zajistilo výhodu.
A možná právě v tom tkví jejich největší odkaz. Ne v legendách o pokladech, ale v poznání, že obyčejné jídlo a řád dokážou změnit život. Když si dnes místo těžkého jídla dáme talíř čočky, uděláme malý krok ve stopách templářů. Je to připomínka, že někdy stačí málo, aby se člověk cítil lépe, silnější a dožil se delšího života.
Zdroje: Atlas Obscura, LaFrecciaWeb, NIH
