Středověké bestiáře popisovaly nejen skutečná zvířata, ale i neexistující obludy

Když ve středověku otevřel učenec knihu o zvířatech, nemusel narazit jen na lva nebo slona. Stejnou vážností se tam skvěla mantichora s hlavou lva a tělem škorpiona nebo bazilišek, který jediným pohledem zabíjel. Bestiáře nebyly jen katalogy fauny, ale barvitě ilustrované výklady světa, kde morální poučení kráčelo ruku v ruce s fantazií a stíraly se hranice mezi tím, co žije v lese, a tím, co obývá lidskou mysl.

Ve středověku se příroda nevysvětlovala přes mikroskop ani kameru na safari. Zvířata byla součástí většího příběhu, který lidem pomáhal pochopit řád světa, boží úmysly i temné hrozby skryté za hranicemi známého. Bestiáře vznikaly jako směs učebnic, bajek a kázání. Nešlo o zoologii v dnešním slova smyslu, ale o symbolický jazyk, ve kterém každý tvor nesl poselství. Ať už šlo o pávovu pýchu nebo lví odvahu, nic nebylo v knize náhodou.

Zvířata, která známe, a ta, která jsme si vysnili

Bestiáře se opíraly o starší texty, jako byl řecký Physiologus ze 2. století, který už tehdy zvířata spojoval s morálními příběhy. Když pozdější středověcí autoři převzali jeho schéma, rozvinuli ho do oslnivých obrazových knih. Vedle lva, považovaného za krále zvířat, se objevoval jednorožec, kterého mohla zkrotit jen panna. A proč? Protože symbolizoval čistotu a Krista.

Tato zvířata nebyla líčena realisticky. Lev například podle některých bestiářů nespí s otevřenýma očima, a tak připomíná bdělého Spasitele. Krokodýl údajně roní slzy nad svou kořistí, což byla pro mnichy ideální ukázka falešné lítosti. Takové interpretace byly pro tehdejšího čtenáře důležitější než biologická přesnost.

A pak tu byly nestvůry. Mantichora měla lidský obličej, lví tělo a jedovatý ocas. Bazilišek byl králem hadů a jeho dech byl jedovatější než celý středověký arzenál. Harpyje, gryfové, kentauři. Každá z těchto bytostí symbolizovala nějakou vlastnost nebo nebezpečí. V době, kdy byl les temný a plný neznáma, se tyto bytosti stávaly nástroji výkladu i varování.

Ilustrace jako z pohádky i hororu

Bestiáře byly nejen texty, ale také vizuálními lahůdkami. Iluminované rukopisy se pyšnily barevnými ilustracemi, které měly často stejně důležitou roli jako samotný text. Obrazy nebyly jen ozdobou, ale sloužily jako pomocná ruka při výkladu. Když se na pergamenový list dostal obrázek pelikána, který údajně krmil mláďata vlastní krví, byla to výuka o Kristově oběti, nikoliv lekce z ornitologie.

Tyto ilustrace nejsou jen kuriózní památkou, ale ukazují, jak středověká mysl spojovala smyslové vnímání s vírou a učením. V každé šelmě, každém ptáku nebo obludě bylo něco, co mohlo vést člověka ke ctnosti nebo ho varovat před pýchou, hříchem a klamem.

Co nás bestiáře učí dnes

I když se dnes s bestiáři nesetkáváme na nočních stolcích, jejich odkaz přetrvává. Fantazie, která v nich pulzuje, ovlivnila literaturu, výtvarné umění i film. Tolkien, Lewis nebo autoři Harryho Pottera čerpali z těchto starých knih plných mýtických bytostí. V mnoha případech doslova.

Bestiáře nám navíc ukazují, jak si lidé vždycky vytvářeli příběhy, které jim pomáhaly pochopit svět. Zvířata byla jen kulisou k vyprávění o člověku samotném. I dnešní záliba v horoskopech nebo fantasy světech má s těmito knihami mnoho společného. Ve finále nejsou bestiáře jen o zvířatech, ale o lidské touze po smyslu, řádu a kráse v chaosu.

Co si z toho můžeme odnést

Středověké bestiáře jsou fascinujícím svědectvím doby, kdy věda a víra kráčely ruku v ruce a kdy fantazie nebyla útěkem, ale způsobem poznání. Ukazují, že mezi lvem, drakem a mantichorou nejsou jasné hranice. Všichni totiž nesou poselství, které člověk potřeboval slyšet. A možná ještě potřebuje. Protože i když jsme z map světa vymazali prázdná místa, v hlavě a srdci zůstávají kraje, kde stále může žít bazilišek nebo jednorožec.

Zdroje: Wikipedie, The Collector, Bestiary