Smrtící smích: Veselí mělo zabít třeba stoika Chrysippose

Smích má pověst nejlepší medicíny. Vtip, dobrá historka nebo podařená scénka nás dokáže vytáhnout z té nejhorší nálady. Už od antiky ale kolují příběhy lidí, kteří se smáli tak, až to jejich tělo nezvládlo. 

Osel, fíky a filozof

Začněme pěkně zostra – u antických mudrců. Stoik Chrysippos se podle dochovaných historek smál k smrti, když viděl osla, jak se cpe fíky a zapíjí to vínem. Ano, zní to absurdně, ale právě proto si tuhle historku lidé vyprávějí už dvě tisíciletí. Nikdo samozřejmě neví, jestli to byla pravda, nebo jen zlomyslná pomluva. Faktem je, že představa slavného filozofa, kterého zabil vlastní vtip, je tak šťavnatá, že přežila všechny století.

Hostina, která skončila mlčením

O pár set let později se prý podobně rozesmál renesanční spisovatel Pietro Aretino. Podle jedné verze se smál tak, až spadl ze židle a zlomil si vaz. Jiní tvrdí, že se jednoduše udusil. Zní to spíš jako barvité anekdoty, které si lidé v Benátkách rádi přibarvovali vínem, ale kdo ví. Renesanční města byla plná klepů a historek, které se šířily rychleji než dnešní memy.

Když se smích dostane do novin

Na přelomu 19. a 20. století se v amerických a britských novinách objevovalo vícero zpráv o lidech – hlavně ženách – které měly podle článků zemřít na smích. Typický scénář: veselá historka u rodinného stolu, záchvat, a konec. Dnes působí spíš jako senzacechtivá rubrika, která měla čtenáře pobavit i postrašit. Ale tehdy to redaktoři mysleli vážně.

Komedie, která pohřbila diváka

Asi nejznámější moderní případ je příběh Brita Alexe Mitchella. Psal se rok 1975 a Mitchell sledoval v televizi komediální show The Goodies. Smál se, smál… a po nějakých 25 minutách se zhroutil. Jeho manželka později napsala autorům pořadu děkovný dopis – prý byl jeho odchod alespoň šťastný. Až roky poté se ukázalo, že v rodině koluje vážná srdeční vada. Smích tedy nebyl příčinou, ale spouštěčem.

Podobně dopadl i dánský lékař, který se v osmdesátých letech díval na film A Fish Called Wanda. A thajský prodavač zmrzliny, jenž se údajně smál ve spánku tak dlouho, až se už nikdy neprobudil. Všude najdeme společný jmenovatel – oslabené srdce.

Co na to doktoři

Lékaři mají jasno: smích sám o sobě nezabíjí. To, co zabíjí, jsou nemoci – srdeční arytmie, skryté vady, někdy i problém s cévou v mozku. Prudký, dlouhý smích je pro tělo nápor – zrychlí tep, mění tlak, a když už někde číhá slabé místo, může prasknout. Existuje i fenomén takzvané smíchové synkopy, kdy člověk na pár vteřin omdlí. Vypadá to dramaticky, ale většinou se jen probere a pokračuje dál.

Takže – bát se?

Pokud jste zdraví, není se čeho bát. Smích je naopak jedním z nejlepších nástrojů, jak se udržet v kondici. Všechny historky o lidech, které zabil smích, jsou spíš důkazem, že lidstvo odjakživa miluje kuriózní konce. Zní to příliš dobře, než aby se to nevyprávělo dál.

A tak se smějte, jak chcete. Smrtící nebývá smích, ale mlčení.

Zdroj: lifee.cz, stoplusjednicka.cz, Live Science, BBC Science Focus