Pravda o rtuti: Může jedna kulička z rozbitého teploměru po požití zabít dospělého člověka?

Lesklá stříbřitá tekutina přitahovala lidskou pozornost po staletí. Už samotný fakt, že jde o jediný kov, který je při pokojové teplotě kapalný, jí dodával nádech něčeho výjimečného a zázračného. V minulosti se jí připisovaly léčivé účinky a stala se součástí medicíny i zubního lékařství. Dnes ji však známe především jako jednu z nejnebezpečnějších látek, které kdy lidstvo poznalo.

Od všeléku k jedu

V novověku byla rtuť považována za zbraň proti syfilidě, nemoci, která ve středověké Evropě zasáhla obrovské množství lidí. Pacienti podstupovali drastické procedury – mazali se rtuťovými mastmi, polykali tablety nebo byli vystavováni výparům v uzavřených komorách. To, co mělo nemoc léčit, ale často přinášelo ještě větší utrpení. Lidé ztráceli zuby, docházelo k poškození ledvin a nervů a mnozí na léčbu paradoxně zemřeli.

Ani děti nebyly ušetřeny. V 19. století se objevily sirupy s kalomelem, tedy chloridem rtuťnatým, které se běžně podávaly při kašli či žaludečních potížích. Rtuť se udržela v medicíně neuvěřitelně dlouho, protože měla antiseptické a konzervační účinky. Teprve až 20. století přineslo jasný důkaz, že její toxicita daleko převyšuje možné přínosy.

Rtuť v ústech milionů lidí

Snad nejznámějším moderním použitím rtuti je zubní lékařství. Od 19. století se rozšířily amalgámové plomby, které byly levné, odolné a snadno se aplikovaly. Po více než sto let byly tyto plomby běžným standardem v ordinacích po celém světě.

Diskuse o jejich bezpečnosti se ale vedly už od počátku jejich vzniku. Ačkoli většina výzkumů ukazovala, že se z plomb uvolňuje malé množství rtuti, stomatologové argumentovali, že koncentrace není dostatečně vysoká, aby představovala riziko. V posledních desetiletích se však přístup mění.

Rtuť jako zázračný nástroj v průmyslu

Rtuť našla široké uplatnění i mimo medicínu. Díky své jedinečné fyzikální vlastnosti – kapalnému stavu při pokojové teplotě – byla nepostradatelná při výrobě teploměrů, barometrů nebo spínačů. Po desetiletí se používala v laboratořích, továrnách a dokonce i v těžbě zlata, kde sloužila k separaci drahého kovu z horniny.

Velké uplatnění měla také při výrobě průmyslových chemikálií, kde rtuťové elektrody hrály klíčovou roli. To ovšem znamenalo masivní emise rtuti do životního prostředí, zejména do řek a jezer.

Tragické příběhy otrav

Historie zná řadu dramatických případů, kdy rtuť způsobila otravu. Nejznámější je katastrofa v japonském městě Minamata. V polovině 20. století zde chemická továrna vypouštěla do moře odpad s obsahem rtuti. Rybáři a jejich rodiny, kteří se živili mořskými plody, začali trpět podivnými symptomy: třesem, ztrátou koordinace, hluchotou, slepotou. Onemocnění dostalo jméno Minamata disease neboli Choroba Minamata a stalo se symbolem ekologické katastrofy způsobené lidskou neodpovědností.

Podobné, i když méně známé případy se objevily i v Evropě či Severní Americe. V 19. století se rtuť běžně používala při výrobě klobouků – konkrétně při zpracování králičí srsti. Dělníci vystavení výparům trpěli třesem, podrážděností a změnami chování.

Od fascinace k regulaci

Dnes už víme, že rtuť je jednou z nejtoxičtějších látek, s nimiž může člověk přijít do styku. Světová zdravotnická organizace ji označuje za globální hrozbu, která má vážné dopady na zdraví i životní prostředí. Proto vznikla v roce 2013 tzv. Minamatská úmluva o rtuti, mezinárodní smlouva, která má za cíl postupně eliminovat používání rtuti v průmyslu a omezit její vypouštění do přírody.

Teploměry s rtutí byly nahrazeny digitálními, rtuťové spínače ustoupily elektronice a amalgámové plomby pomalu mizí. Přesto však odpady obsahující rtuť představují riziko i dnes.

Rtuť je fascinujícím prvkem, který ukazuje, jak snadno může lidská zvědavost a touha po využití přírodních zvláštností přerůst v katastrofu. Byla vnímána jako zázračný lék, univerzální nástroj a symbol nesmrtelnosti. Nakonec se však ukázalo, že jde o jed, který dokáže devastovat jednotlivce i celé komunity. Její příběh je varováním a připomínkou, že i to, co vypadá na první pohled krásné a neškodné, může skrývat obrovské nebezpečí.

Zdroj: britannica.com, thoughtco.com, studie Science Direct, studie National Library of Medicine I., studie National Library of Medicine II.