Rtuť jako fatální léčebný prostředek – používala se proti syfilisu i moru
V dobách, kdy byla medicína směsicí víry, magie a zoufalství, hrála rtuť roli zázračného všeléku. Lékaři ji doporučovali na téměř všechno. Od svrabu přes zácpu až po nemoci, které tehdy děsily celé kontinenty. Nebyla žádná antibiotika ani laboratorní testy, ale existovala jedna jistota. Pokud pacient zemře, je to nejspíš důkaz, že léčba byla dostatečně silná.
Rtuť proti syfilis: terapie, která bolela víc než nemoc
Podle historických pramenů byla rtuť v Evropě považována za klíčový léčebný prostředek už od 15. století a držela se na výsluní více než 300 let. Pacienti ji polykali, potírali si jí tělo nebo inhalovali její výpary.
Syfilis se po Evropě rozšířila koncem 15. století a stala se postrachem společnosti. Lékaři tehdy věřili, že nemoc způsobují špatné tělesné šťávy, které je třeba vypudit. Rtuť byla pro tento účel ideální, protože vyvolávala pocení, slinění a někdy i prudké zvracení. Logika byla jednoduchá. Když se tělo potí a produkuje litry slin, určitě se zbavuje všeho špatného.
Pacientům byly předepisovány koupele v rtuťových parách, masti a perorální pilulky. Léčba sice někdy dočasně potlačila příznaky, ale pacienti často končili s poškozenými orgány, vypadávajícími zuby a třesem rukou.
Rtuť proti moru i tuberkulóze
Rtuť se neomezovala jen na syfilis. Používala se také při morových epidemiích, kde se aplikovala přímo na boláky. Podobně byla součástí tzv. blue mass, masti používané od 17. do 19. století na tuberkulózu, bolest zubů nebo zácpu. Dnes víme, že efekt byl spíš opačný. Kombinace choroby a otravy rtutí způsobovala, že pacienti často umírali ještě rychleji.
Vedlejší účinky, které nikdo neřešil
Rtuť má jednu zásadní vlastnost. Je prudce jedovatá. V minulosti to ale nikdo příliš neřešil. Když pacientovi začaly černat dásně, padaly vlasy a třásly se mu ruce, lékaři to vysvětlovali tím, že nemoc odchází z těla.
Dlouhodobé užívání rtuti často způsobovalo rozsáhlé škody na zdraví. Ledviny, játra i nervy trpěly, až to mnohdy skončilo tragicky. Někteří pacienti sice přežili samotnou nemoc, ale léčba je nakonec dohnala.
Proč to trvalo tak dlouho
Dnes se zdá neuvěřitelné, že lékaři dokázali rtuť používat celé staletí. Důvod je jednoduchý. Medicína tehdejší doby pracovala metodou pokus omyl. Autority měly obrovský vliv a jakmile dvorní lékař prohlásil, že rtuť léčí, málokdo měl odvahu nesouhlasit.
Dalším faktorem byla absence alternativ. Antibiotika ještě neexistovala a lidé se chytali jakékoli naděje. Když někdo nabízel mast, která slibovala vyléčení úplně všeho, nikdo neřešil, jestli obsahuje toxický kov.
Konec rtuťového šílenství
Nakonec si lidé začali všímat, že léčba rtutí možná není tak skvělá, jak se tvrdilo. V 19. století se objevily první toxikologické studie a ukázaly, že rtuť víc ničí, než pomáhá. Zlom nastal v roce 1909, kdy Paul Ehrlich objevil Salvarsan, první cílený lék na syfilis. To znamenalo začátek chemoterapie a začátek konce rtuti v medicíně.
Definitivní stopku jí dal až penicilin ve 40. letech 20. století, který chorobu léčil rychle, účinně, a hlavně bez toho, aby pacientovi odpadly všechny zuby. Rtuť se z ordinací vytratila a zůstala hlavně v teploměrech. Tam byla konečně neškodná, pokud jste s nimi ovšem neházeli o zem.
Poučení z minulosti
Historie léčby rtutí je fascinující i děsivá zároveň. Ukazuje, jak daleko dokážou lidé zajít ve snaze uzdravit se. Často riskovali víc než samotná nemoc, protože naděje je někdy silnější než strach.
Dnes už máme štěstí, že nám k léčbě bolesti hlavy stačí obyčejný prášek a nemusíme přitom polykat toxické kovy. Přesto má tahle kapitola medicíny jedno jasné poselství. Pokud vám někdo nabídne elixír, který slibuje vyléčení všeho, od rýmy po zlomené srdce, možná byste měli zkontrolovat, jestli nesvítí ve tmě.
Zdroj: wired, wikipedia, pmc, pharmaceutical
