Příběh Marthy Gellhornové: Reportérka, která byla u téměř všech zásadních světových konfliktů 20. století
Byla neústupná, nebojácná a posedlá pravdou. Martha Gellhornová celý život cestovala tam, odkud ostatní raději utíkali. Psala z míst, kde se válčilo, ještě dřív, než to bylo považováno za možné. Díky jejím reportážím se novinařina přiblížila skutečnému životu lidí ve válce. Její reportáže ani po letech neztratily na síle.
Její texty neměly za cíl jen informovat. Měly vtáhnout, přiblížit realitu těm, kdo ji neznali z vlastní zkušenosti. Uměla vyprávět tak, že jste mezi řádky cítili chlad zákopů i napětí v pohledu lidí, kteří právě ztratili domov. Z jejího psaní byl cítit respekt k obyčejnému člověku, který se ocitl uprostřed něčeho, co si sám nezvolil. Nebyla to literatura, byla to pravda, která zůstala dlouho po dočtení.
Martha Gellhornová se narodila v roce 1908 v americkém St. Louis. Už jako malá se nedokázala vejít do představ, jak má žena žít. Nebavila ji představa domácnosti ani stereotyp práce od devíti do pěti. Chtěla být tam, kde se něco děje. Chtěla o tom psát. Jako mladá začínala v Paříži, kde si rychle osvojila jazyk i styl, který byl odvážný, přímý a neuhýbal. Když ve Španělsku vypukla občanská válka, neváhala. Odjela do Madridu a psala o životě obyčejných lidí, kteří čelili bombardování i strachu. Už tehdy bylo jasné, že tahle žena nebude reportérkou od stolu. Byla v terénu, naslouchala, pozorovala a hlavně psala tak, že její slova zůstala v hlavě.
Vedle Hemingwaye, ale nikdy ve stínu
Právě během občanské války ve Španělsku potkala Ernesta Hemingwaye. Jejich vztah byl vášnivý, neklidný a občas až výbušný. A i když veřejnost Marthu vnímala hlavně jako jeho partnerku, ona sama tu roli vždy odmítala. Nechtěla být něčí doplněk. Byla novinářka, která měla vlastní hlas a práci, která ji naplňovala. Nakonec vzala věci do vlastních rukou. Oblékla si bílý plášť, nenápadně nastoupila na loď s raněnými a vyrazila s vojáky směrem k Francii. Při vylodění v roce 1944 byla jediná žena, která stála přímo mezi prvními, co vstoupili na normandskou pláž.
Její reportáže nikdy nestavěly válku na piedestal. Nezajímaly ji tabulky s postupem front ani slavná jména generálů. Zajímali ji lidé. Ti, co zůstali ve vypálených vesnicích, ti, co přišli o děti, i ti, co se s nemocí mačkali na improvizovaných lůžkách. Psala o matkách, které pohřbívaly syny, o holčičkách s horečkou, o tichu po výbuchu. Uměla si získat důvěru, ale nikdy ji nezneužila. Její slova měla váhu právě proto, že v nich nebyla žádná póza. Byly pravdivé, přímé a osobní.
Válka nebyla jen jedna
Po válce Martha nezvolnila. Pokračovala jako válečná reportérka v Asii, Latinské Americe, na Blízkém východě i v Africe. Byla u konfliktu v Indonésii, psala z Vietnamu, sledovala události v Nikaragui i Panamě. Kde byl převrat nebo občanská válka, tam byla i ona. Bez haló, bez známých tváří za zády.
Nepsala pro čtenáře, kteří chtěli senzaci. Psala pro ty, kteří chtěli pochopit. A i když její styl nevyhovoval všem editorům, nikdy se nesnížila k tomu, aby měnila tón podle očekávání. Držela se pravdy, což znamenalo, že byla často nepohodlná.
Odvážná až do konce
Gellhornová pracovala až do pokročilého věku. Svůj poslední konflikt pokrývala v osmdesáti devíti letech. Byla v Panamě v době americké invaze a opět psala s nezaměnitelným důrazem na běžné lidi, kteří zůstali mezi dvěma armádami. Její poslední roky poznamenala slepota a nemoc. V roce 1998 se rozhodla dobrovolně odejít ze života. Odešla tak, jak žila. Nezávisle, rozhodně a podle vlastního scénáře.
Její odkaz přetrvává. Dnes nese její jméno prestižní novinářská cena, která se uděluje za neohrožené reportáže z míst, kde ostatní selhávají. Její knihy se znovu vydávají a její styl zůstává inspirací.
Hlas, který bylo slyšet i v tichu
Martha Gellhornová nikdy nechtěla být slavná. Chtěla být spravedlivá. Její práce dokázala zachytit válku jinak. Ne jako souboj armád, ale jako bolest jednotlivce. V éře, kdy novinařina často balancuje mezi klikacím obsahem a zamlčením nepohodlných pravd, zůstává její jméno symbolem poctivosti. Nešla s davem. A právě proto na ni svět nikdy nezapomene.
Zdroje: Britannica, PBS, Wikipedie
