Pohřbívání se zvonkem nad rakví mělo zabránit tomu, aby byl někdo pohřben zaživa
Strach z toho, že se člověk probudí v uzavřené rakvi pod vrstvou hlíny, patřil mezi největší obavy našich předků. V době, kdy lékaři nedisponovali dnešními metodami k ověření smrti, nebyl tento strach vůbec iracionální.
Právě obavy z pohřbení zaživa vedly k rozvoji zvláštních opatření jako odklad pohřbu, umrlčí komory a ukládání zemřelých do rakví se zvonkem a dýchací trubicí.
Fenomén získal své jméno
Obava z pohřbení zaživa byla natolik rozšířená, že pro ni vznikl i odborný pojem – tafefobie (z řeckého „hrob“ a „strach“). Doklady o podobných případech nacházíme už ve středověku, ale zejména v 18. a 19. století se téma dostalo do popředí. Anglický reformátor William Tebb v roce 1905 shromáždil 219 událostí, kdy se lidé probrali během příprav na pohřeb, a popsal dokonce 149 skutečných pohřbů zaživa.
Nebylo divu, že se lidé obávali i během vlastních posledních chvil. George Washington výslovně požádal, aby s jeho pohřbem vyčkali několik dní, a Hannah Beswicková z Manchesteru si nechala tělo uchovávat celé roky, aby se vyloučila možnost, že je jen zdánlivě mrtvá.
Když se jistota hledala jen těžko
V minulosti nebylo jednoduché spolehlivě potvrdit smrt. Nedýchání nebo bledost mohly být klamné – lidé upadali do hlubokého bezvědomí, kómatu či kataleptických stavů. Případy tonoucích ukazovaly, že i ti, kdo nevykazovali známky života, se mohli po čase probrat.
Proto se od 18. století zaváděla opatření jako povinný odklad pohřbu o několik dní nebo vznik umrlčích komor, kde byla těla pod dohledem uložena, dokud se neobjevily nezvratné známky smrti. I v českých zemích byla těla ukládána s provázkem připevněným ke zvonku, který měl upozornit hrobníka, kdyby se domnělý mrtvý probral.
Vynálezy pro klid duše: bezpečnostní rakve
Pravý rozmach bizarních řešení přišel v 19. století. Lidé s dostatkem peněz investovali do tzv. bezpečnostních rakví. Ty byly vybavené dýchací trubicí, signalizačním zvonkem nebo dokonce periskopem. Americký vynálezce J. G. Krichbaum si roku 1882 nechal patentovat rakev s periskopem, který se měl otáčet, pokud by se pohřbený uvnitř hýbal. Hrabě Michel de Karnice-Karnicky zase navrhl systém s teleskopickou vlaječkou.
Německý doktor Adolf Gutsmuth šel ještě dál: aby dokázal účinnost své rakve s trubicí a zvonkem, nechal se pohřbít a pod zemí prý klidně posvačil. Fantazie vynálezců neznala mezí – na počátku 20. století se objevily i elektrické signalizace a v moderní době dokonce rakve s alarmem, interkomem či monitorem srdečního tepu.
Byla hrozba skutečně tak častá?
Otázkou zůstává, jak reálné tyto obavy byly. Folklor a legendy vyprávěly o rakvích s poškrábaným víkem nebo tělech v nepřirozených polohách, což mělo dokazovat zoufalý boj o život. Podle některých odborníků šlo ale často o přirozené projevy rozkladu, které si lidé mylně vykládali jako známky probuzení. Folklorista Paul Barber upozorňoval, že skutečných případů bylo zřejmě méně, než naznačují senzacechtivé zprávy.
Přesto lze říci, že v době před rozvojem moderní medicíny k ojedinělým předčasným pohřbům opravdu docházelo. Stačilo málo – nedostatek zkušeností, tlak rychle pohřbívat během epidemií a absence techniky schopné spolehlivě potvrdit smrt.
Kulturní vliv
Téma se odrazilo i v literatuře. Edgar Allan Poe věnoval strachu z pohřbení zaživa několik povídek, z nichž nejznámější je Předčasný pohřeb. Tyto příběhy vyvolávaly v čtenářích děs. Dnešním čtenářům však pomáhají přiblížit skutečné obavy té doby.
V 19. století se také šířily městské legendy o lidech, kteří se probudili při pitvě nebo při balzamování. Tyto historky ještě posilovaly poptávku po bezpečnostních rakvích, i když není doložen jediný případ, že by některý ze zvonků opravdu zachránil život.
Zdroje: Cs.wikipedia.org, Idnes.cz, Stoplusjednicka.cz, Lifee.cz
